Antonín Mokrejš

Rozbor hermeneutické interpretace podstaty a struktury zkušenosti. Hermeneutický výklad pojímá základní podobu zkušenosti jako porozumění , prostupující veškerou lidskou činnost a chtění. Zkušenost tudíž označuje velice různorodé fenomény. Hermeneutická snaha odhalit vzájemnost rozrůzněné zkušenosti a bytí umožnila aktualizovat filozofické poznání. Hermeneutika napomohla sebeuvědomění filozofie! Mokrejš tento přínos oceňuje, avšak kriticky hodnotí hermeneutickou dialektiku racionálního a univerzálního. Dialektiku je třeba chápat jako vztah racionálního a protiracionálního. Studie je určena odborně erudovaným čtenářům s hlubším zájmem o hermeneutický výklad lidského bytí.

Doba, ve které žijeme, prochází hlubokou a dlouhodobou duchovní krizí. Tradiční vzory a jistoty se vytrácejí, dříve samozřejmé hodnoty přestávají platit a nové jen obtížně a tápavě hledáme ...

Úvod do filosofie umění v pojetí moderní pohusserlovské fenomenologie, kdy je filosofie chápána jako racionální myšlení a tázání, založené na výsledcích celého terénu zkušenosti, a kdy se v umění spatřuje důležitá oblast duchovního života lidí a výmluvný doklad jejich schopnosti i potřeby počínat si ve vlastním životě tvořivě. V této studii máme k dispozici text věnovaný zcela jednoznačně filosofii umění, text spíše dějinně filosofický, a to text poučený, opírající se především o východisko fenomenologické, ale těžící i z filosofie existenciální (se zvláštním zřetelem k filosofii Friedricha Nietzscheho). Autor, PhDr. Antonín Mokrejš, je vědecký pracovník Filosofického ústavu AV ČR.

Fenomenologicky orientovaná práce z oboru filosofie politiky, která chápe politický život konkrétního společenství jako proces, v jehož průběhu dané společenství organizuje hospodaření se všemi svými silami i zdroji, duchovními i hmotnými. V základu politického života se evidentně nacházejí důležité duchovní zkušenosti a postoje daného společenství, které však nebývají vždy věrohodně rozpoznávány a to zřetelně deformuje dobrý a úspěšný chod společenství. Důležité téma politického života pak reprezentuje veřejnost jako terén, ve kterém se odehrává a rozvíjí vše, co je, může být a mělo by být sdíleno jako společné, tedy zejména společná situace, společná naděje a společná řeč.

Už dlouho víme, že věta „Platón je filosofie a filosofie je Platón“ je významná a smysluplná. Myšlení přece zakládá a vymezuje důstojnou lidskou přítomnost ve světě, způsobilost lidí žít s radostí a zaujetím, konat vše, co má pro ně význam a hodnotu, a nacházet při všem svém počínání spolehlivou cestu. Umožňuje a vede duchovní život lidí jako stále znovu uskutečňovanou životní orientaci. Vytyčuje lidem jejich základní životní úkol, péči o vlastní duši, o způsobilost vidět, rozlišovat a rozumět, a zároveň také vyzvedá péči o vlastní tělo jako o nepostradatelný příbytek duše.

Kniha Jméno – objev a zmizení věci představuje pokus o fenomenologii přirozeného jazyka jako dobře organizovaného systému a přirozené řeči jako života a dějinného vývoje tohoto systému. Neustávající péče o přirozenou řeč představuje pro lidi jejich nejvýznamnější úkol a rozhodující životní aktivitu právě jako základ a určující obsah jejich duchovního života, života společenství i jednotlivců. Jenom takto získávají schopnost spolupracovat, navzájem se dorozumívat a bezpečně i spolehlivě se ve vlastním životě orientovat. Zároveň soustavná a neustávající práce usilující o řádné užívání řeči také lidi přesvědčuje o jejich povinnosti soustavně a bděle organizovat zdravé a náležité užívání řeči. Takto se také učí čelit všem úskalím a rizikům, demagogii, podbízivosti, tlachání, lehkovážné a neodpovědné řeči, všemu, co ohrožuje řádné a produktivní užívání řeči. Právě to od základu rozvrací způsobilost lidí žít důstojně a smysluplně jako platní příslušníci zdravého společenství a jako jednotlivci schopní žít s radostí a potěšením ze života.