Ingeborg Bachmannová

Rakúska autorka básní, románov, poviedok, rozhlasových hier, operných libriet, esejí aj politických článkov, nositeľka prestížnych literárnych ocenení – Ingeborg Bachmannová – patrí k vedúcim zjavom nemeckej povojnovej literatúry. Takmer tridsať rokov po jej tragickej smrti súhlasili jej súrodenci s vydaním jej dosiaľ neuverejnených básní. Po tom, čo vyšli roku 2000 v mníchovskom vydavateľstve Piper, vychádzajú aj u nás v preklade Mily Haugovej.

Literární činnost rakouské spisovatelky Ingeborg Bachmannové (1926–1973) provázelo ve všech jejích fázích, od vídeňských let po ukončení studií až do posledních roků života v Římě, psaní kritické. Dvousvazková edice Místo pro náhody přibližuje Bachmannovo

Eine Achtzehnjährige jubelt in ihrem Tagebuch über den schönsten Sommer ihres Lebens. Es ist nicht irgendeine junge Frau und auch nicht irgendein Sommer. Ingeborg Bachmann hält ihr Erleben des Kriegsendes fest. Dabei ist nicht allein der ersehnte Frieden Grund für Ihre Euphorie, sondern auch die tiefe Verbindung mit dem britischen Besatzungssoldaten Jack Hamesh. Die Gespräche mit ihm, dem Juden, der 1938 als Kind aus Wien flüchten mußte und seine Eltern im Holocaust verlor, prägen sie tief. Er wird ihr, nachdem er in das damalige Palästina ausgewandert ist, in berührenden Briefen schildern, wie sie ihm den Glauben an die Menschen zurückgab. Ingeborg Bachmanns ergreifendem Kriegstagebuch sind in diesem Band die erhaltenen Briefe von Jack Hamesh an sie zur Seite gestellt. Zusammen bilden sie ein einzigartiges Dokument des Dialogs und der Zuneigung zwischen Kindern der Opfer und der Täter.

Vom dichterischen Schaffen Ingeborg Bachmanns nicht zu trennen sind ihre essayistischen Texte. Philosophische Reflexionen, Reden anlässlich ihrer Preisverleihungen, Städteimpressionen und Porträts ihrer Zeitgenossen geben im Skizzenhaften Einblick in die »Werkstatt« der Schriftstellerin. Die essayistischen Texte geben ein eindrucksvolles Zeugnis unermesslicher Belesenheit.

Drei Jahrzehnte nach ihrem Tod öffneten sich endlich die Archive und gaben Ingeborg Bachmanns persönlichste Gedichte preis. Sie sind das eindrucksvolle Zeugnis einer sensiblen Beobachterin und ihres tragischen Lebens: Ihre Texte sind gezeichnet von Trauer um die verlorengegangene Poesie und von abgründiger Sprachlosigkeit. Immer ringt Ingeborg Bachmann um eine neue Sprache. »Ich weiß keine bessere Welt« vervollständigt ihr lyrisches Werk auf beklemmende Weise.

Zu den beiden Lyrikbänden »Die gestundete Zeit« und »Anrufung des Großen Bären«, die noch zu Lebzeiten Ingeborg Bachmanns erschienen, gehört als dritter Band »Liebe: Dunkler Erdteil«, der auch Gedichte aus dem Nachlass enthält. Er gibt durch die chronologische Folge der Gedichte einen Einblick in die Entwicklung der großen Lyrikerin: Schon in den Jugendjahren kristallisiert sich eine eigene Intensität heraus, die sich dann durch ihr ganzes Schaffen hindurch fortsetzt und verdichtet. Dabei berührt Ingeborg Bachmann nicht nur die menschlichen Existenzialien wie Liebe und Tod, sondern es gelingt ihr, sie durch eine Sprache der Empfindsamkeit neu zu definieren.

Korespondence Ingeborg Bachmannové a Paula Celana počíná v roce 1948, v době jejich prvního setkání a odloučení, a na největší intenzitě nabývá o devět let později, kdy pro ně znovu nastává „čas srdce“. Rozhovor se s obtížemi přenáší přes temnou dobu Celanova ochromení gollovskou aférou a ustává teprve v druhé polovině šedesátých let, kdy oběma partnerům zbývá pár roků do konce života. V kapitolách o německy psané lyrice po druhé světové válce se jejich jména objevují na předních místech, často vedle sebe. Bachmannová a Celan netvořili ovšem životní ani autorskou dvojici v běžném smyslu. Společně strávený čas by se u nich dal počítat na měsíce, ale pro životní rozvrh i vlastní tvorbu hráli jeden pro druhého nesmírně významnou roli. „Vyměňují si dopisy, které němě křičí, aby byly čteny jinak. Bachmannová a Celan, plaší fanatici přesnosti v myšlení i v životě, v zoufalství i v lásce. Nikdy nepíší bez rizika. Sentimentalita je jim cizí. Vysilují se větami, jež musejí překonat, aby přesně vystihli konstantu svého proměnlivého vztahu i světa dvacátého století. Spojuje je boj o jazyk. Jejich vztah je vztahem vzájemného krajního napětí. S železnou pravidelností se střídají fáze důvěrné a láskyplné blízkosti, sebezáchovné distance a útěků. Celan požaduje oporu, aniž sám, bolavý skutečností a skutečnost hledající, nějakou poskytne. Bachmannová zůstává nechráněna, v každodenní válce bojuje sama, což nejlépe dokumentuje její vztah k Celanovi a Maxi Frischovi. I v této korespondenci se vede válka, na poli uhájení svého ‚jazyka‘, své ‚řeči‘, svého ‚území‘. Bachmannová i Celan se vymaňují z frází literárních i politických, které jsou vlastní každé zemi. Boj o slova je namáhavý; nikdy nepíší pouze slova, pracují na celku životního díla. Tato fascinující korespondence vyžaduje odstup, aby do mysli nevypálila slepou skvrnu, abychom se nestali zoufalými nevolníky neslyšného tikotu nezkrotných srdcí.“ Radka Denemarková

Po velkém výboru poezie Čára života (2016) a 2. přepracovaném vydání románu Malina, přichází nakladatelství Opus s překlady rozhlasových her Obchod se sny (1952), Cikády (1955) a Dobrý Bůh z Manhattanu (1958). Všechny tři hry se nějakým způsobem dotýkají oné problémové konstanty, která je v díle I. Bachmannové nepřehlédnutelná. Poetickým, nikoli však přepoetizovaným jazykem a umnou kompozicí se obkružují základní otázky lidské i umělecké izolovanosti, křehkosti naší existence, osamělosti toho, kdo miluje, nemožnosti trvale naplnit absolutní požadavky lásky.

'An intense, courageous novel, equal to the best of Virginia Woolf and Samuel Beckett' The New York Times Part detective novel, part love story, part psychoanalytic case study, Malina is a staggering portrait of a writer trying to tell her own story in a world dominated by men. 'I was subordinate to him from the beginning, and I must have known early on that he was destined to be my doom' A woman in postwar Vienna walks a tightrope between the two men in her life. There is her lover Ivan, beautiful and unavailable, who obsesses her. And there is Malina, the civil servant with whom she shares an apartment: reserved, fastidious, exacting, chillingly calm. As the balance of power between them starts to shift, she feels her fragile identity unravelling, gradually revealing the dark, bruised heart of her past.

Druhý svazek esejů I. Bachmannové představuje jádro jejího kritického díla. Tvoří ho úvahy zaměřené na literaturu, na filosofii a na hudbu, tedy obory, jimž věnovala specifický zájem a v nichž mohla rozvinout své mimořádné schopnosti snoubící pronikavý intelekt s krajní citlivostí. Literatura byla jejím celoživotním údělem a měla rovněž potřebu ji pro sebe poetologicky reflektovat, filosofii vystudovala (studia zakončila rigorózní prací, jež je kritickým rozborem existenciální filosofie Martina Heideggera) a hudbou, jíž se původně chtěla věnovat, se zabývala již od mládí (a také mj. napsala několik libret, kdy spolupracovala se skladatelem Hansem Wernerem Heinzem). Literatuře je věnováno nejvíce prostoru – zprvu se v rozhlasových esejích obracela k představitelům evropské moderny Robertu Musilovi, Marcelu Proustovi a Franzi Kafkovi, později se v recenzích či vzpomínkách přenesl její zájem na současníky (Sylvia Plathová, Thomas Bernhard, Witold Gombrowicz, Giuseppe Ungaretti). Vyvrcholením literárněkritické reflexe jsou Frankfurtské přednášky – pět přednášek o literatuře, které pronesla v semestru 1959/1960 na univerzitě ve Frankfurtu. Z filosofické oblasti jsou velice podnětné její eseje o Ludwigu Wittgensteinovi a Simone Weilové, oblast hudby zastupují mj. úvahy Hudba a básnictví, poznámky o vzniku libret, oslava hudby (poetický text Podivuhodná hudba) i lidského hlasu (Pocta Marii Callas).

Nakladatelství Opus pokračuje v systematickém vydávání díla Ingeborg Bachmannové překladem jejího nedokončeného románu Případ Franza. I v tomto románu zpracovává I. Bachmannová autobiografické momenty a problémové konstanty svého života (zúročila zde kupř. zážitky ze své cesty do Egypta a Súdánu v r. 1964, kdy se léčila z těžké životní krize). Z osobní zkušenosti se snaží vyvodit obecnější platnost, obecnější výpověď o společnosti, proto onen případ v titulu. Pro I. Bachmannovou snad více než pro jiného autora platí, že pokud je něco nevyslovitelné, má se právě umělec, spisovatel, pokoušet toto nevyslovitelné nějakým způsobem zformulovat, ztvárnit, vyslovit.

Vom dichterischen Schaffen Ingeborg Bachmanns nicht zu trennen sind ihre essayistischen Texte. Philosophische Reflexionen, Reden anlässlich ihrer Preisverleihungen, Städteimpressionen und Porträts ihrer Zeitgenossen geben im Skizzenhaften Einblick in die »Werkstatt« der Schriftstellerin. Die essayistischen Texte geben ein eindrucksvolles Zeugnis unermesslicher Belesenheit.

Literární činnost rakouské spisovatelky Ingeborg Bachmannové (1926–1973) provázelo ve všech jejích fázích, od vídeňských let po ukončení studií až do posledních roků života v Římě, psaní kritické. Dvousvazková edice Místo pro náhody přibližuje Bachmannovo

Literární činnost rakouské spisovatelky Ingeborg Bachmannové (1926–1973) provázelo ve všech jejích fázích, od vídeňských let po ukončení studií až do posledních roků života v Římě, psaní kritické. Dvousvazková edice Místo pro náhody přibližuje Bachmannovo