Ivan Binar

Ivan Binar rozehrál mnoho všedních i nevšedních příhod. Ty v ostrém časovém záblesku osvětlily jeden nelichotivý úsek naší historie. Jeden z největších znalců lidské duše Bruno Bettelheim definoval dobrou literaturu přibližně těmito slovy: Má-li upoutat pozornost, musí bavit, dojímat a budit zvědavost. Má-li však kromě toho obohatit život, musí podněcovat představivost, vyjasňovat pocity, provokovat k přemýšlení. Musí být v souladu s úzkostmi a tužbami, a zároveň nabízet řešení problémů, které matou. Den, kdy slétly vlaštovky takovou literaturou je. Čtenářům z východní strany pověstné „železné opony“ přináší i cosi navíc – připomínku. Důležitou, protože těch, kteří bez ostychu tvrdí, že za komunistů se žilo báječně, je víc než dost.

Učitel zeměpisu a tělocviku Egonek a svědomitý úředník M-mirek — hrdinové Binarových povídek — se náhle ocitají v cizím, absurdním světě, jsou obviňováni a souzeni v nesmyslných procesech, chyceni v pasti, ze které není úniku, marně se pokoušejí nalézt východisko z nelogické situace. Ve sledu opakujících se událostí se z nich však stávají bezmocné loutky v panoptiku podivných rekvizit. Černohumorně laděné Binarovy novely, zabydlené roztodivnými figurkami, jejichž bezduché počínání je jakoby řízeno čísi zvůlí, evokují odcizené a nepřátelské prostředí, v němž je člověku odepřena možnost dorozumět se a svobodně jednat.

Fiala je králík s fialovou barvou, žlutým vnitřkem uší a růžovým nosem! Bydlí se svými lidmi Marií, Maxmiliánem a Kubíkem, kmenem statečných Ma-Ma-Kuů, na pražské Letné. Nejlépe si pochutná na mrkvičkové zmrzlině a je přirozeně zvídavý, nesmírně kamarádský a velmi zcestovalý. Ještě že zná tetu Vlastu z Kanady, která se umí vyskytnout ve správný čas na správném místě a může Fialu vytáhnout z každé šlamastyky.

Spisovatel Ivan Binar (* 1942) ve svém novém románu v proudu snů, záznamů současnosti a vzpomínek představuje na půdorysu intimního příběhu poválečné české dějiny až k dnešku v celé jejich obludnosti. Román, v němž se všechny zmíněné linky přirozeně proplétají, popisuje skupinu dobou stigmatizovaných zoufalců vyhnaných do vysídleného pohraničního městečka, kde se postupně z prašivého houfce, který však svým způsobem tvoří idylickou komunitu, rodí „nové socialistické“ maloměsto s jeho přirozenými klady a zápory a také s oním perverzním prvkem převrácených perspektiv raného socialismu. Příběh napsaný krásným jazykem plyne navzdory všem hrůzám, které popisuje, v jakémsi smířeném poklidu až k závěrečné katastrofě a ve svém plynutí opíše kruh – hlavní hrdina se vrací do míst, kde jeho příběh začal. Protipól zdivočelé doby tvoří lidské porozumění, skutečné city a soucit.

Revoluce! je absurdní románová groteska. Nevychází ze skutečnosti, ať historické či soudobé, odehrává se na vymyšlených místech v neurčeném čase. Reálně se však snaží upozornit na to, jak je nesmyslné řešit zapeklité dějinné okamžiky násilím. Text je předznamenán citátem André Mauroise: „Ještě nikdy se nestalo, aby nějaká revoluce zanechala po sobě u moci lidi, kteří ji provedli. A přece se najdou revolucionáři: to je důkaz, jak málo poučná je historie.“ Dušánek, rozhlasový mistr zvuku, je člověk naivní, bezelstný a pošetilý. Na základě podvrženého důkazu je zatčen a vzat do vazby pro podezření z přípravy revoluce. Ve věznici ho šikanuje vrah Pštros. Setká se tu s multikonfesní kaplankou Ráchel, zamilují se do sebe, a kaplanka přijde kvůli tomu o místo. Ve vykonstruovaném procesu je Dušánek odsouzen k trestu smrti. V extrovně hospody Lidový dům se tribun lidu Semlela, populární celebrita, schází se svými blízkými. Kromě něj a lidu chodí do Lidového domu také Vlasta Revoluce, idealistka a teoretička revoluce. Adoptovala malou Jenůfku, přidrzlé dítko bez rodičů, které nenávidí dětské domovy. V Lidovém domě jednoho dne vypukne revoluce a rozšíří se po celé zemi. Vlasta stojí v jejím čele. Tribun lidu Semlela revoluci nepřeje, nechce přijít o své postavení populárního tlučhuby, vyhovuje mu status quo. Revoluce vítězí, zachrání Dušánka před oprátkou a vyzdvihne ho do role prezidenta. S otřesenými nervy se prezident Dušánek uchýlí do péče psychiatrů, maminky a své milé Ráchel. Revoluce mezitím bují, je krvavá, vrah Pštros získává významné postavení. Tribun Semlela uprchne do zahraničí a omylem se místo na Západ dostane na Východ. Po dlouhém čekání se mu dostane audience u cara. Požádá jej o pomoc, prodá mu svou vlast. Dušánek se pochlapí, dekretem zruší trest smrti, také Vlastě Revoluci dojde, že v zemi je neúnosná situace, pokouší se zjednat spravedlnost. Jenže tribun Semlela se vrátí s carským vojskem a udělá pořádek on. A jak dopadnou kladní hrdinové?

Román Ivana Binara (* 1942) Rekonstrukce vyšel poprvé a naposled v roce 1978 v pražské samizdatové Edici Expedice. Binar byl v roce 1972 odsouzen na 12 měsíců nepodmíněně za pobuřování, kterého se údajně dopustil tím, že jako amatérský herec divadelního klubu Waterloo v Ostravě vystupoval v muzikálu Syn pluku. Trest nastoupil v srpnu 1972 na Borech. Román je věrnou prozaickou rekonstrukcí autorova obvinění, zatčení, vyštřování, odsouzení a pobytu ve věznicích. Je tak prvním významným dílem normalizační vězeňské literatury, známé zejména Přítelkyněmi z domu smutku Evy Kantůrkové a Magorovými labutími písněmi Ivana M. Jirouse.