Martin Čapský

Opavský historik Martin Čapský se ve své práci, která vědomě navazuje na jeho synteticky pojaté výklady Dějin Slezska, pokouší odhalit mechanismus formování se Slezska jako svébytné země. Jednotlivá slezská knížectví byla sice již od poloviny 14. věku součástí zemí Koruny české, avšak k jejich plnému začlenění došlo až o několik desítek let později. Na rozdíl od Čech a Moravy v nich ale nadále hrály odstředivou úlohu jednotlivá knížata, jež se jen obtížně vzdávala své jedinečnosti. Přesto se však v 15. století rodí nová, slezská identita, v níž se pokouší, politicky a hospodářsky hrát centrální roli Vratislav. Na základě obchodních a mocenských vztahů Čapský rekonstruuje komunikační sítě, jež vratislavští ve svých centralizačních snahách utvářeli a udržovali, a to jak navzdory jednotlivým knížatům, tak v některých případech v úzké spolupráci s nimi. Čapského kniha o zrození země je v mnoha ohledech jedinečná, a to nejen tím, že pojednává o dějinách a zemi, jež je dodnes součástí naší republiky, aniž bychom však její historii vůbec znali.

V knize Město pod vládou kazatelů autor zkoumá mechanismy reprezentace moci ve 14. a 15. století v prostředí politicky aspirujících českých a slezských měst. Komparativním způsobem zkoumá zasahování kazatelů do městské správy, jejich ovlivňování hospodářského a především náboženského života během husitské revoluce, a to jak na straně měst utrakvistických (Praha, Hradec Králové), tak katolických (Plzeň, Vratislav, Lehnice). Kazatelé zde vystupují především v roli manipulátorů, kteří utvářejí většinové společenské smýšlení, jehož prostřednictvím posléze prosazují ryze politické zájmy, mnohdy proti přáním starých radních vrstev i proti městské vrchnosti, panovníkovi či biskupovi.

Kniha připravená týmem předních historiků a historiček pod vedením Martina Čapského otevírá v české historiografii dosud málo prozkoumané téma: počátky institucionalizované sociální kontroly v pozdně středověkých městech. Předkládaná interpretace městských nepokojů v 15. a 16. století spojuje přístupy moderní urbánní historiografie s rozsáhlou archivní heuristikou. Na městskou politiku sledovaného období je nahlíženo prizmatem změny doložené v řadě říšských měst. Model vyjednávání konsensu mezi městskou radou a vlivnými korporacemi začal v pozdním středověku ustupovat nové politice magistrátů, které se opíraly o novou městskou byrokracii, jež jim umožňovala plošně kontrolovat celý městský prostor. Podobné tendence se nyní podařilo doložit i v českých zemích, a to včetně nástrojů, kterých městské rady k plošné kontrole využívaly. Posilování sociální kontroly přitom nebylo projevem dominance městských rad, ale probíhalo na různých úrovních a přes dílčí protesty (například vůči volnému vstupu rychtářů do domů) i za obecného souhlasu většiny měšťanů.