Ivan Dvořák

Do konce se nedohlédne je soubor pěti rozhovorů, které vedl Ivan Dvořák v letech 19892013 se svými židovskými příbuznými a známými. Pět pamětníků narozených na počátku dvacátého století začíná své vzpomínky v období před druhou světovou válkou. Většinou je prožívali jako příslušníci židovských asimilovaných rodin, kteří se mnoho neodlišovali od běžných Čechoslováků. S příchodem Hitlera a jeho zrůdného plánu na konečné řešení židovské otázky se jejich osudy dramaticky mění: transporty do Terezína a pak dále na východ Druhou část knihy tvoří vzpomínkový text Josefa Weinera Začalo to v Podskalí, ve kterém poutavě popisuje stejná hrůzná léta. Svědectví o holokaustu bylo napsáno mnoho, ale nikdy jich nebude dost. Aby se nezapomnělo. Nikdy!

Vzpomínky muže v pozadí, tak by se dala nejpřesněji nazvat knížka Ivana Dvořáka o koncertech a kulturních akcích, které pořádal v 70. a 80. letech pod hlavičkou tělovýchovné jednoty Nohyb. V doslovu lékaře Radkina Honzáka najdeme dokonce termín „nepatetické memoáry“. Přesně vystihuje nenápadnou osobnost autora, jenž popisuje svůj každodenní únavný boj s úřední mocí socialistického Československa o možnost uspořádat koncert, připomenout fanouškům dílo Voskovce & Wericha & Ježka nebo jen sejít se večer s trampskými bardy Mikim a Wabim Ryvolovými. Svoji druhou, bytostně soukromou, válku vedl Ivan Dvořák také denně, a sice s vážným onemocněním.Spokojení a nadšení diváci obvykle uměli vytušit jen zlomek doslova nadlidského úsilí, které stálo za zorganizováním koncertu známých písničkářů ze Šafránu nebo Spirituál kvintetu, mladší zase již nikdy nepochopí, kolik naprosto nezodpovědných, zlých a většinou jen předem zbabělých lidí pomáhalo udržet v chodu komunistickou představu o kultuře.Ivan Dvořák dělal vše z pouhé lásky k muzice a jedinou odměnou mu přitom bývaly letmé pochvaly návštěvníků či hudebníků.

Autor v knize působivě přibližuje osudy několika židovských rodin v poúnorovém Československu. Málo známé osudy českých „Židů, kteří přežili“ v průběhu 50. a 60. let ilustruje autor především na příběhu svého strýce, doktora Františka Klemense, a jeho rodiny. Absurdní atmosféra padesátých let, která z lékaře a anglického válečného letce učinila nejprve vězně, pak dělníka a nakonec emigranta do Izraele, ostře kontrastuje se vzpomínkami na drobné radosti a každodenní rodinnou pospolitost, kterou autor jako malý chlapec v blízkosti strýcovy rodiny prožíval. Knihu symbolicky zakončuje vzpomínka na rok 1969, kdy se autor jako mladý muž vypravil za strýcovou rodinou do Izraele. Prožitý půlrok bezstarostné svobody a radosti končí, když se vrací zpět přes hranice okupovaného a hermeticky uzavřeného Československa. Tato kniha vychází za podpory Nadace Židovské obce v Praze.