Eidži Jošikawa

Píše se druhá polovina šestnáctého století. Hvězda ašikagovského šógunátu definitivně pohasla a Japonsko se zase jednou zmítá ve víru občanské války – po celé zemi zuří spory mezi znepřátelenými klany, které baží jen a jen po rozšíření svého území. Záměrem sjednotit Japonsko se netají mnoho šlechtických rodů, jen tři lidé však mají reálné schopnosti k tomu, aby tento záměr dovedli do konce: Nobunaga Oda, Iejasu Tokugawa a syn zchudlého samuraje Hidejoši Tojotomi. Na samém začátku zastihujeme budoucího vojevůdce jako chudého vesnického chlapce, jehož otec, samuraj, který utrpěl zranění v boji, nedokáže uživit svou rodinu. Brzy ostatně umírá a Hidejošiho matka se znovu provdá; Hidejošiho vztahy s otčímem však zůstávají napjaté, a to i díky tomu, že chlapec se hodlá po vzoru svého zemřelého otce stát samurajem. Nakonec utíká z domova, aby se dostal do služby u nějakého šlechtice. Zdaleka mu však není jedno, u jakého šlechtice to bude; po dlouhém putování, během něhož prokáže svým různým pánům velmi dobré služby, zakotví ve službě u Nobunagy Ody, v němž tuší silnou a schopnou osobnost. Z nízké funkce nosiče sandálů se tak díky svým schopnostem a oddanosti rychle vypracuje na velitele pěší roty; tím zjevně dosahuje svého původního cíle, jeho závratný vzestup tím však jen začíná. Další peripetie slavných tří válečníků netřeba na tomto místě rozváděti: postačí říct, že ten, koho zajímá japonský způsob myšlení a pohled na život, může z románu Taiko vyčíst mnohé. Každá kapitola představuje mistrovskou ilustraci japonského přístupu k životu a ke smrti: není ostatně náhodou, že nejdojímavějšími scénami z celé knihy jsou ty, kdy se poražení bojovníci loučí s rodinami a páchají seppuku, mnohdy následováni svými nejbližšími. Taiko, toto „haiku o tisíci stránkách“, je zkrátka a dobře epický historický román par excellence, který mimo jiné nabízí trochu jiný náhled na japonskou reality než u nás dobře známý Clavellův Šógun.

Rozsáhlé dílo Musaši od Eidžiho Jošikawy je i po osmdesáti letech od svého vzniku nejpopulárnějším japonským historickým románem. Děj se odehrává na počátku 17. století po skončení vleklých válek, jimiž byla sužována celá země. Vlády nad Japonskými ostrovy se ujal rod Tokugawa, který nastolil nový řád a umožnil život v míru po více než dvě a půl století. Země však byla zaplavena zástupy potulných samurajů bez pána, kteří toužili po slávě a bohatství. Hlavní hrdina, Mijamoto Musaši, byl zpočátku jedním z nich. Z nezkrotného mladíka se však po pečlivém studiu cesty meče vypracoval skutečný samuraj. Netoužil po nabízeném místě u mocného knížete a vydal se na cestu zdokonalení, jejímž cílem bylo dosažení dokonalého probuzení a vybroušení šermířské techniky na hranici možností. Musaši postupně vítězil nad všemi soupeři, rozhodující však nebyla jeho síla, ale jeho čisté srdce a nezdolné odhodlání. Poráží všechny slavné bojovníky a vytvoří si svou vlastní školu boje se dvěma meči, který později osvětlil ve své slavné Knize pěti kruhů. Avšak románový Musaši není jen bezcitným bojovníkem, je mužem milujícím natolik, že si svou lásku odepíral až do rozhodujícího souboje s nejsilnějším sokem, jímž byl Sasaki Kodžiró. Nakonec to byl lidštější a čestnější Mijamoto Musaši, kdo dodnes přetrval jako nepřekonatelný mistr bojových umění a zůstal v paměti všech jako nejslavnější samuraj všech dob. Vše, co dnes Japonci o Musašim vědí, se odvozuje od Jošikawovy fabulace. V jeho podání je Musaši nejen jedním z nejlepších šermířů všech dob, ale i člověkem, který dosáhne dokonalosti po všech stránkách osobnostního rozvoje. Tímto dílem se Jošikawa v Japonsku proslavil natolik, že při zmínce jeho jména se většině lidí vybaví právě román Musaši. Svým jedinečným pojetím nejen stanovil hranice žánru, který se dodnes těší značné oblibě, ale současně lze Musašiho považovat za nejlépe vystavěný japonský historický román vůbec. Eidži Jošikawa (vl. jménem Hidecugu) se narodil v roce 1892 v Jokohamě, jako nejstarší syn v rodině bývalého samuraje. Když se kvůli jeho otci dostala rodina do finančních problémů, začal pracovat, aby svým dílem přispěl k vylepšení domácího rozpočtu. V roce 1914 vydává svoji prvotinu Enošima monogatari (Příběh z Enošimy) a za dva roky nato se vydal na dráhu profesionálního spisovatele. Úspěch zaznamenal v roce 1925, kdy publikoval časopisecky román Kennan Džonan (Potíže s mečem, trable s ženami), zásadní průlom pro něj však znamenal román Mijamoto Musaši (Musaši, č. 2007, 2021), který vycházel na pokračování v novinách Mainiči šinbun v letech 1935 až 1939. Mezi jeho další úspěšná díla patří román Šinšo Taikóki (Taikó, č. 2001, 2008) o osudech vojevůdce Tojotomiho Hidejošiho a Šin Heike monogatari (Nový příběh rodu Taira), v němž se vrací k bojům rodů Taira a Minamoto na konci 12. století. Až do své smrti v roce 1962 byl Jošikawa ctěn jako jeden z nejlepších autorů populární literatury. Důkazem jeho oblíbenosti je i to, že jeho romány byly nesčetněkrát zfilmovány a přepracovány do komiksové verze.

Epický román o bojích a slávě feudálního Japonska.   Píše se druhá polovina šestnáctého století. Hvězda ašikagovského šógunátu definitivně pohasla a Japonsko se zase jednou zmítá ve víru občanské války – po celé zemi zuří spory mezi znepřátelenými klany, které baží jen a jen po rozšíření svého území. Záměrem sjednotit Japonsko se netají mnoho šlechtických rodů, jen tři lidé však mají reálné schopnosti k tomu, aby tento záměr dovedli do konce: Nobunaga Oda, Iejasu Tokugawa a syn zchudlého samuraje Hidejoši Tojotomi. Na samém začátku zastihujeme budoucího vojevůdce jako chudého vesnického chlapce, jehož otec, samuraj, který utrpěl zranění v boji, nedokáže uživit svou rodinu. Brzy ostatně umírá a Hidejošiho matka se znovu provdá; Hidejošiho vztahy s otčímem však zůstávají napjaté, a to i díky tomu, že chlapec se hodlá po vzoru svého zemřelého otce stát samurajem. Nakonec utíká z domova, aby se dostal do služby u nějakého šlechtice. Zdaleka mu však není jedno, u jakého šlechtice to bude; po dlouhém putování, během něhož prokáže svým různým pánům velmi dobré služby, zakotví ve službě u Nobunagy Ody, v němž tuší silnou a schopnou osobnost. Z nízké funkce nosiče sandálů se tak díky svým schopnostem a oddanosti rychle vypracuje na velitele pěší roty; tím zjevně dosahuje svého původního cíle, jeho závratný vzestup tím však jen začíná.   Ten, koho zajímá japonský způsob myšlení a pohled na život, může z románu Taikó vyčíst mnohé. Každá kapitola představuje mistrovskou ilustraci japonského přístupu k životu a ke smrti: není ostatně náhodou, že nejdojímavějšími scénami z celé knihy jsou ty, kdy se poražení bojovníci loučí s rodinami a páchají seppuku, mnohdy následováni svými nejbližšími. Taikó, toto „haiku o tisíci stránkách“, je zkrátka a dobře epický historický román par excellence, který mimo jiné nabízí trochu jiný náhled na japonskou reality než u nás dobře známý Clavellův Šógun.