Max Eisen

Vzpomínky bývalého vězně koncentračního tábora, které pokračují v tradici děl Noci Elieho Wiesela a Je-li toto člověk Prima Leviho Více než sedmdesát let po osvobození nacistických koncentračních táborů spojenci podrobně líčí Max Eisen deportace z maďarského venkova do Osvětimi-Březinky, ničivou otrockou práci v Osvětimi I, neblaze známý „pochod smrti“ v lednu 1945, bolestnou dobu po osvobození i cestu k fyzickému a psychickému uzdravení. Tibor „Max“ Eisen se narodil v Moldavě v Československu v ortodoxní židovské rodině. Měl rozsáhlou širší rodinu o šedesáti členech a žil na rodinné usedlosti s rodiči, dvěma mladšími bratry, malou sestřičkou, prarodiči z otcovy strany a strýcem a tetou. Na jaře 1944 – pět a půl roku poté, co byl jeho kraj připojen k Maďarsku a ráno po rodinném Sederu – četníci Eisena a jeho rodinu násilím odvedli z jejich domu. Byli dopraveni do tranzitního tábora v cihelně a nakonec naloženi do přeplněných dobytčích vagónů s místem určení Osvětim-Březinka. Patnáctiletý Eisen přežil selekci a byl poslán do pracovního tábora. Jednoho dne dostal strašlivou ránu od dozorce, SS-mana. S těžkým zraněním byl dopraven do nemocnice, kde ho operoval polský politický vězeň a lékař Tadeusz Orzeszko. Vzdor vážnému zranění Orzeszko zachránil Eisena před jistou smrtí v plynové komoře, když ho zaměstnal jako uklízeče operačního sálu. Po osvobození a nových zkouškách v komunistickém Československu se Eisen v roce 1949 vystěhoval do Kanady, kde věnoval posledních dvacet let šíření informací o holokaustu v Kanadě i ve světě. „Mimořádné paměti.“ (Edmonton Journal) „Ohromující vyprávění… v pravou chvíli přicházející studie lidského sklonu ke krutosti, ignoranci a zvrhlosti. Je to ale také poselství naděje, hlasitý výkřik protestu a připomínka, že i malá laskavost může mít nesmírný dopad na život jiného člověka.“ (Quill & Quire) „Vzpomínky Maxe Eisena jsou významnou, včasnou připomínkou, že hrůza nepřichází přes noc a že proti ní není nikdo imunní. Podle náhodného výběru je svědectvím o zbytečném, nesmyslném lidském utrpení. Kéž bychom se z něj poučili.“ (Marina Nematová, autorka Prisoner of Tehran) „Podle náhodného výběru je příběh velkého patosu vyprávěný ale s prostotou a přímostí. Příběh utrpení, strachu a žalu mladého chlapce ve strašlivé době na strašlivém místě.“ (Rex Murphy) „Proti Maxu Eisenovi toho stálo tolik, měl tak mizivou naději, že neměl přežít. Náhoda, dobří lidé a nemalý díl štěstí, to vše sehrálo svou roli, ale jeho zarputilé odhodlání překonat smrtící fyzický a psychický nápor je vskutku pozoruhodné.“ (Stephen D. Smith, výkonný ředitel USC Shoah Foundation) „Max Eisen upřímně a jasně odhaluje svou osobní nezdolnost a odhodlání přežít v téměř nesnesitelných podmínkách. Z jeho působivých a strhujících vzpomínek, přinášejících svědectví o hrůzách Osvětimi, vyzařuje autorova lidskost a ušlechtilost.“ (Barbara J. Falková, PhD., docentka katedry obranných studií Canadian Forcess College/Royal Military College of Canada) „Poutavá, hrůzná četba, přetékající vzrušujícími detaily.“ (Canadian Jewish News)

Len čo pätnásťročný židovský chlapec Tibor „Max“ Eisen, rodák z Moldavy nad Bodvou vo vtedajšom Československu, unikne takmer istej smrti na hraniciach Maďarska a Ukrajiny okupovanej Nemeckom, na čas si vydýchne. Na rozdiel od desaťtisícov ďalších sa spolu s rodinou vyhol poprave, ktorá mala zavŕšiť transport židov na hranice vo vagónoch pre dobytok. To je však len začiatok jeho nočnej mory... V roku 1944 sa v dobytčiaku ocitá znova a cieľovou stanicou je tentoraz Auschwitz Birkenau. Mladý Max zakúša otročinu v tábore aj stratu najbližších. Život mu, paradoxne, zachráni útok strážnika SS, po ktorom sa chlapca ujme politický väzeň a chirurg Tadeusz Orzeszko. Max nestráca vôľu žiť, aby mohol splniť svoj sľub otcovi a celému svetu podať mrazivé svedectvo o tom, ako ho nacisti pripravili o pokojné dospievanie a aká nesmierne cenná je sloboda. V tej chvíli som si prial, aby mi komandant strelil guľku do hlavy. Myslel som na svojich príbuzných a na to, ako sa museli cítiť, keď čelili vlastnej smrti. Keď matka vstúpila do plynovej komory, mala na starosti troch mojich súrodencov. Ako len v tej hroznej komore musela bojovať o posledný dych! Aké to bude v mojom prípade? Pomalé či rýchle? Opustí moja duša telo? Stretnem sa znovu s rodinou?