Viola Fischerová

Nositel Nobelovy ceny Elias Canetti (1905–1994) se ve svém eseji zabývá pěti lety nesnadného milostného vztahu Franze Kafky k jeho snoubence Felici Bauerové. Stopuje v něm tvůrčí a životní směřování slavného pražského rodáka v kritickém období první světové války, včetně způsobu, jakým se odrazilo v jeho literárním díle. Účast na pečlivé analýze Kafkovy korespondence je pro čtenáře čímsi bolestným a povznášejícím zároveň. Do těchto intimních sfér jako bychom nikdy neměli vstoupit, a přece se ocitáme ve fascinujícím prostoru: přizváni do záhybů jedné podivuhodné lidské povahy, jejích snažení a obav, proher i satisfakcí, úniků a dvojakých gest, nacházíme se také blíž světlu nad touto zvláštní vnitřní krajinou. Kafkova nutkavá potřeba naplno se před sebou samým rozevřít – a jeho touha po bytosti schopné jeho svět sdílet – takové světlo bezesporu zažíhá. Tento Kafkův dar Canetti přesvědčivě vystihl a nabídl nám přitom čtenářský zážitek, který je rovněž stvrzením jeho vlastního literárního věhlasu. Esej Druhý proces byl poprvé otištěn v roce 1968 v časopise Neue Rundschau. Od roku 1975 vychází v souboru Canettiho esejů Svědomí slov, takže byl i součástí českého vydání tohoto titulu (TORST 1992). Nakladatelství PROSTOR jej nyní nabízí samostatně v novém překladu Violy Fischerové a s doslovem Jiřího Stromšíka.

V příbězích Dorotky a Ukšuka vypráví Viola Fischerová o přátelství holčičky a psa, opravdickém přátelství, jaké zažila sama autorka psomilka sice až když už byla dospělá, ale se stejnou touhou po věrném psím kamarádovi, jako když byla malá. "Nikdy se mi po Ukšukovi nepřestalo stýskat", přiznává dnes Viola Fischerová "a na knížce o něm mi záleželo víc než na všech ostatních. Zažila jsem s ním spoustu legrace, ale i podivuhodného srozumění a lásky. A právě o tom všem je toto vyprávění."

Nemocný Jakub měl doma v posteli dlouhou chvíli a třeskutě se nudil… Nudil se tak, že očima skoro posouval ručičky hodin, aby čas rychleji ubíhal a maminka se už konečně vrátila z práce domů. A vtom se mu jeho dlouhá chvíle zhmotnila – zničehonic se vysoukala z ciferníku hodin na stěně... A protože dlouhá chvíle se nejlíp krátí vyprávěním, pustila se do toho. A jak ta uměla vyprávět! Viola Fischerová napsala tuto prvotinu již jako velmi uznávaná básnířka. Její vyprávění nás zavede do africké pouště, do pralesa, do cirkusu i do domu, v němž je možno si hrát v ještě menším domečku. Violiny příběhy vycházejí z pohádkové fantazie, ale je v nich mnoho z toho, po čem toužíme i v našem všedním životě; po lásce, spravedlnosti, dobrodružství, ale třeba i po umění. Vyprávění Dlouhé chvíle doprovázejí snové obrázky Jana Híska, které jako by se z pohádek vynořovaly lehce, lehounce, a snad ještě ze vzdálenějších pohádkových končin... Ale nemylte se, jsou vytvořeny velmi obtížnou technikou, které říkáme mezzotinta a která je v ilustrovaných knížkách spíše výjimečná. Autor pečlivě a dlouze vyrývá obrázek do vyhlazené měděné desky a k vám se dostane jeho otisk, anebo jinak – záblesk grafikovy fantazie. A obojím, vyprávěním i obrazy, se můžete nechat unášet do pohádkového světa.

Co nutí děti občas zlobit? Kdo je k tomu navádí? No přece Papejši! Skřítkové, kterým nic není svaté. Ale na malého Kubu si rozhodně nepřijdou... Úsměvnou pohádku s písničkami napsala Viola Fischerová.