Jiří Fuchs

Autor vychází z přesvědčení, že jedním z požadavků kritického myšlení je, aby filosof začal svá zkoumání noetickou reflexí pravdy jako hodnoty lidského myšlení. Těžiště celé noetiky pak spočívá v sestrojení apodiktického důkazu objektivní pravdy, kterou ve smyslu korespondenčním postuluje i ten nejradikálnější skeptik. Součástí takového důkazu je i řešení standardních námitek o nevyhnutelném dogmatismu, kruhu a regresu všech pokusů o sebezdůvodnění rozumu. Verifikace pravdy jako povinné hodnoty lidského myšlení se pak stává hlavním kritériem nejen dalšího noetického, nýbrž i veškerého následného filosofického zkoumání. Především negativisticky laděné teorie poznání novověku padají v této kritické konfrontaci do mínusu. Ukazují se v ní jako vesměs dogmatické a vnitřně rozporné. Zdařilá noetika proto umožňuje osvobozující odstup od hlavních autorit novověké filosofie. V něm vychází najevo, že tragické, antropologicky destruktivní vyústění v postmoderním hodnotovém relativismu nemusí být údělem filosofie jako takové. Je jen debaklem špatné noetiky novověkých myslitelů.

Máme považovat současnou migrační krizi za příležitost pro Evropu a její stárnoucí obyvatelstvo nebo za hrozbu, která má potenciál rozložit naši společnost a převrátit životy obyvatel Evropy naruby? Zvládají evropské politické špičky migrační krizi celkem obstojně nebo se spíše chovají, jakoby zešílely? Dala se masa migrantů přicházejících do Evropy do pohybu více méně náhodou, v reakci na aktuální politickou situaci v různých částech světa, nebo jde o důsledek širšího a delší dobu trvajícího vývoje, ve kterém evropské politické špičky hrají jednu z hlavních rolí? Máme se v názoru na migrační krizi řídit především soucitem, humanitárními ohledy nebo je potřeba přinejmenším stejnou váhu přiznat i rozumovému hodnocení situace? Těm, kdo si kladou podobné otázky, je určený text filosofa Jiřího Fuchse, ve kterém se autor pokouší analyzovat příčiny a souvislosti migrační krize systematičtěji a s hlubším záběrem, než s jakým se obvykle setkáváme v povrchních úvahách na toto téma v médiích. Čtenářům může předložený text pomoci orientovat se v nepřehledné situaci, kde je při zběžném pohledu obtížné rozhodnout, která z mnoha protichůdných hodnocení migrační krize lépe popisují realitu světa kolem nás.

Filosofická antropologie je systematické zpracování problému lidského bytí a života. V soudobém chápání oba termíny (bytí a život) ve výkladu lidské reality splývají. Důvod je v tom, že soudobé antropologické reflexe jsou zatížené agnostickými restrikcemi, takže se příliš vážou na empirické metody. Autor této práce však navazuje na noetickou rehabilitaci neempirických metod (viz. J. Fuchs Iluze skeptiků), a proto může téma pojmout velkoryseji, metafyzicky. V metafyzickém zkoumání se ukazuje, že lidská realita má duální strukturu: kromě zkušenostního faktu života obsahuje i neempirický soubor principů života, který tvoří lidskou přirozenost. Zatímco život sám je bezprostředně evidentní, evidence přirozenosti může být jen zprostředkovaná, a sice nesnadným dokazování. Odměnou za námahu je mimo jiné výhoda, že nemusíme propadat až příliš jednoduchému redukování člověka na jeho život. Téma filosofické antropologie má tedy dvě základní části. V té první se postupně dokazují složky lidské přirozenosti. Tím se vysvětluje jak personální povaha lidských jedinců, tak i jejich základní identita. V druhé části se pak řeší hlavní problém osobního života, jímž je jeho celkový smysl. Výsledky metafyzického zkoumání člověka mají rozhodující vliv na úroveň etického myšlení. V něm jde především o to, jestli existuje nerelativizovaný mravní zákon, který ukazuje směr zdařilého života každého lidského jedince. Řešení tohoto klíčového problému etiky však přímo závisí na tom, zda má etik k dispozici vypracovaný pojem lidské přirozenosti či nikoli. Pokud nemá, je nemilosrdně odsouzen k relativizaci mravních hodnot. Ty se pak stávají hříčkou a rétorikou ozdobou mocenské svévole.

Pojem totalita, zavedený politology po zkušenosti se dvěma nelidskými režimy 20. století, komunismem a fašismem, se v předloženém textu stává předmětem systematického zkoumání, které vede k pro mnohé jistě překvapivým závěrům. Patrně málokdo si např. uvědomuje, že brutalita nemusí být nutným průvodním znakem totality. Oba totalitní režimy 20. století nepochybně brutální byly. Znamená to ale, že všechny režimy, které právem označíme za totalitní, musí touto „kvalitou“ disponovat? Není jádro totality v nečem jiném než v násilí? Totalita je charakteristická především masivním zasahováním státní moci do klíčových sfér lidských životů. Při současném technologickém pokroku přeci není tak nepředstavitelné, že by ono zasahování nemuselo být prováděno jen primitivním mocenským vynucováním. Daleko pravděpodobnější je, a z taktického hlediska má mnohem větší šanci na úspěch, použití sofistikovaných forem manipulace a názorového ovlivňování.

Jednou z přirozených potřeb člověka je také racionální orientace v životě. Je to potřeba v silném smyslu lidská. K jejímu naplnění výlučně slouží etika. Neboť racionální životní orientace může být jen filosofická; etika je totiž finální disciplínou filosofie. Opakem takové orientace je životní situace, v níž lidským jedincům schází potřebná imunita před tlaky emoční či ideologické iracionality a před vlivy socio-patologie či mediálních manipulací. V první ze dvou kapitol z etiky se autor vyrovnává s postmoderním relativismem a agnosticismem, které vytvořily podmínky pro atrofii klasické etiky. Ve druhé kapitole se autor zabývá dvěma koncepty, které zaujaly pozici po zhroucené klasické etice. Egoismus a materialismus představují praktické důsledky dominance relativismu a agnosticismu v teoretické oblasti. Tak jako se ale při důkladném zkoumání ukáže neudržitelnost relativismu a agnosticismu pro jejich vnitřní rozpornost, tak se i rozpadá teoretický rámec egoismu a materialismu. Autor přichází s poněkud kontroverznějším tvrzením: atributem klasické etiky je prý sokratovské přesvědčení, že dobrému člověku nemůže v podstatě nic uškodit. Vzpomeňme třeba na disidenty, kteří oponovali komunistickému režimu. Nebo na ty, kdo věrnost etickým zásadám zaplatili životem, ať už to bylo v nedávné době nebo před mnoha staletími. Opravdu chceme tvrdit, že všem těmto lidem se v podstatě nic nestalo? Že protivenství a útlaky, které zažili, jim podstatně neublížily?

Sedmý svazek z řady klasické filosofie soustřeďuje hlavní teoretické předpoklady racionálního zdůvodnění a výkladu mravnosti. Ačkoliv jde o témata, se kterými se čtenáři setkávali již v předchozích svazcích, zde se jedná o jejich vyhranění a prohloubené zpracování se zřetelem k etické funkci. Kant chápal, že smysluplná, lidskou tvořivostí nepodmíněná mravnost se výkladově neobejde bez posmrtného života a bez vztahu k Bohu; proto obojí alespoň postuloval. Noetická korektura Kantova myšlení umožňuje proměnu jeho postulátů v závazné premisy. Pravdy o pravdě a o lidském bytí kromě toho upevňují pozice etické reflexe v záplavě soudobého relativismu a mravního nihilismu.