Petr Glombíček

Skotské osvícenství představuje fascinující kapitolu evropských kulturních dějin. Svým vlivem se může měřit s obdobným hnutím ve Francii nebo Německu. Texty ve Skotsku působících intelektuálů, jako byli David Hume, Adam Smith, Thomas Reid, Francis Hutcheson nebo Alexander Gerard, se hned od okamžiku svého vydání četly a probíraly nejen ve zbytku Velké Británie, ale také ve Francii a Německu, a to s trvalým vlivem. V knize najdete čtyři samostatné menší i rozsáhlejší studie k tématům filosofie Thomase Reida, jež by mohla upoutat zájem naší odborné veřejnosti a studentů. První z nich uvádí čtenáře do Reidova života a díla v nejužším kontextu a soustřeďuje se na vysvětlení jeho zařazení jako hlavy skotské školy zdravého rozumu.Druhá kapitola se věnuje Reidově kritice Humovy filosofie. Třetí se snaží objasnit Reidovo zacházení s ústředním pojmem jeho filosofie, totiž common sense. Poslední a nejdelší text upozorňuje na obzvlášť opomíjenou oblast Reidovy filosofie, totiž na jeho estetickou teorii.

Výklad celkové intence Wittgensteinovy první a vlastně jediné knihy, známé pod názvem Tractatus logico-philosophicus, vedla autora ke snaze postupovat po linii, kterou sám Wittgenstein doporučil nakladateli Fickerovi, když se mu snažil přiblížit, proč by mu měla být blízká odborná kniha z oblasti, v níž byl Ficker naprostým laikem Kniha tak nakonec představuje raného Wittgensteina především jako schopenhauriána, který svou původní pozici revidoval ve světle analýzy jazyka. Ta ho přivedla hlavně k vypracování rozlišení toho, co se dá říci, od toho, co se v zacházení se slovy jen ukazuje. A toto rozlišení zase vposledku vycházelo z dobových debat rakouských fyziků o interpretaci vědeckých teorií, z nichž zásadní pro Wittgensteina dlouhodobě zůstaly myšlenky Heinricha Hertze. Hertzovský prvek Wittgensteinovy představy o úkolu filosofování je asi nejdůležitějším momentem Wittgensteinova myšlení od úplných počátků až do konce, a představuje tak zřejmě nejnázornější doklad pro jednotu tohoto myšlení, či přinejmenším pro plynulost jeho vývoje.

V osmnáctém století jako by se filosofická reflexe zdravého rozumu rozvinula více než kdy předtím. Když ovšem čteme tehdejší texty, jež využívají výrazy jako common sense, snadno se nám stane, že do nich budeme se samozřejmostí promítat naše současné rozumění, ve kterém bývá zásadní to, co už Immanuel Kant pohrdavě označil za mínění davu. Kniha sleduje, jak s pojmem zdravého rozumu vlastně zacházeli filosofové, převážně z osmnáctého století. O hlavních autorech, kterým jsou věnovány samostatné kapitoly, můžeme říci, že svým pojetím zdravého rozumu zásadně ovlivnili jeho další chápání. Fenomén zdravého rozumu ve své plastičnosti nabízí východisko pro zkoumání racionality. Reduktivistické koncepce a nedorozumění, jež se v dlouhodobé diskusi vynořily, jsou po zasazení do kontextu ilustrativní jako součástky a aspekty celku, jehož ladnost jako bychom stále tušili, když se zdravého rozumu entuziasticky dovoláváme.