Günter Grass

Mit dem Erscheinen der ›Blechtrommel‹ 1959 gewann der deutsche Nachkriegsroman Anschluß an die Weltliteratur und Oskar der Trommler seinen festen Platz in der modernen Mythologie. Anfang der 50er Jahre trommelt und schreibt in einer Heil- und Pflegeanstalt ein Buckliger des Jahrgangs 1924 die Geschichte seines Lebens und seiner Familie vom Begin des Jahrhunderts bis in das Deutschland Adenauers. Oskar Matzerath hat alles gesehen und gehört, nichts ist ihm entgangen, denn er war ein hellhöriger Säugling, dessen geistige Entwicklung bereits bei der Geburt abgeschlossen war. Der Außenseiter, der Wirklichkeit ertrommeln und Glas zersingen kann, erweist sich dabei als der einzige Gesunde in einer Welt des Scheins, der Lüge und des Verbrechens. Am Ende seiner phantastischen Autobiographie, die Oskar vom Vorkriegs-Danzig bis ins Düsseldorf der Nachkriegszeit führt, »entdeckt man, daß man über Deutschland und Mitteleuropa – sowohl in der Zeit des Völkermordes als auch im Biedermeier der Restauration – mehr weiß als je zuvor«. Lars Gustafsson

Další svazek ze Spisů Güntera Grasse je stylizován jako kritické vzpomínání osmi vypravěčových dospělých dětí (pocházejících od čtyř matek) na ne vždy lehké dětství s otcem slavným spisovatelem, pro nějž bylo dílo vždy důležitější než rodina. Za je jich hlasy se samozřejmě skrývá vlastní vypravěč, otec, který si tyto děti možná jen vymyslel, přitom však nijak nezakrývá, že jde částečně o Grassovu rodinu, přesněji: rodiny a jejich složité vztahy. Vzniká tak rafinované balancování na hranic i autentické reality a čiré fikce: Jsou to jen pohádky, ale vaše, které jsem vás nechal vyprávět, říká vypravěč v závěru na adresu skutečných-vymyšlených dětí. Magicko-realistickým pólem této hry je postava rodinné přítelkyně, fotografky Marušky, k terá se svým starodávným fotoaparátem Agfa-Box doslova čaruje: její dokumentární rodinné snímky neukazují jen to, co je tady a teď, ale i minulé a budoucí osudy zachycených osob, jsou vševidoucí: jako každé umění dotvářejí jednotlivé útržky reali ty do sice fantazijního, ale smyslem nadaného celku.

Die Brüder Grimm erhalten im Jahr 1838 den Auftrag, ein Wörterbuch der deutschen Sprache zu erstellen. Voller Eifer forschen sie - und verzetteln sich gründlich. Am Ende ihres Lebens haben sie nur wenige Buchstaben bewältigt. Günter Grass erzählt das Leben von Jacob und Wilhelm Grimm als Liebeserklärung an die deutsche Sprache. Er durchstreift die Geschichte und schlägt manche Brücke in seine eigene Zeit.

Zápletka románu, odehrávajícího se převážně v roce 1967, spočívá na typicky grassovském groteskně-drastickém nápadu: gymnazista Scherbaum chce před berlínským hotelem Kempinski veřejně upálit svého jezevčíka, aby šokoval a vyburcoval saturovanou konzumní společnost, jejíž svědomí je podle něj natolik otupeno („umrtveno“), že neprotestuje ani proti upalování lidí napalmem ve vietnamské válce. Jeho učitel Starusch (vypravěč románu a — se značnou dávkou sebeironie — autorovo alter ego) se jej snaží od radikálního záměru odvrátit, přestože s žákem v zásadě sympatizuje. Groteskně-humornou vypravěčskou kostru vyprávění představuje dlouhá, bolestivá terapie chrupu, již Starusch protrpí ve stomatologickém křesle a během níž se mu vybavuje asociační pásmo osobních selhání i událostí z války a doby hospodářského zázraku. Těmito reminiscencemi se do vyprávění zprostředkuje i řada zásadních problémů německé společnosti adenauerovské éry, zejména problém nepotrestaných válečných zločinců a nacistů: jednou z výrazných postav je (pod jiným jménem) i u nás nechvalně známý generál Schörner, který byl ochoten bojovat „do posledního muže“ a se vší krutostí ještě v posledních dnech války. V naivně radikálních postojích gymnazistů podává Grass — jako jeden z prvních levicových intelektuálů (román vyšel v roce 1969) — ironickou, pozoruhodně vyváženou analýzu mentality a ideologií, z jejichž energie v roce 1968 explodovalo radikální „studentské hnutí“: přitaká jeho pohnutkám i cílům, ale jasně se distancuje od jeho prostředků, které namnoze vyústily v zaslepený terorismus.

Na začátku padesátých let bubnuje a píše hrbáček Oskar Matzerath v Léčebném a zaopatřovacím ústavu běh svého života. Outsider, který umí vybubnovat pravdu a rozezpívat sklo, projevuje se při tom jako jediný zdravý ve světě zdání, lži a zločinu. Po přečtení jeho fantastické autobiografie, kterou vede od předválečného Gdaňsku až do poválečného Düsseldorfu, si uvědomujeme, že o Německu a o střední Evropě - jak v době vraždění národů, tak v době biedermeieru obnovy - víme o mnoho více než předtím.

Gondoljunk bármit az öregedésről és a végességről, íme, egyszer csak mintha megint lehetséges volna szinte minden: szerelmes levelekkel és monológokkal, féltékenységi drámával és hattyúdallal, társadalmi szatírával és boldog pillanatok emlékével telik meg a papír. A ritmizált kisprózára epikus burjánzású vagy poénba futó versek visszhangja válaszol. A rajzoló mutatványait a mesemondó folytatja, a mesére rajz a válasz. Ilyen humorosan keseregni és keserűen vidulni csak az tud, aki sokszor dacolt már a halállal. Megható történetek sorakoznak, lényegülnek át itt és most játszódó lírai miniatűrökké ebben a kötetben. A végességről igazi "Gesamtkunstwerk": a Nobel-díjas Günter Grass haláláig írt, lírából, prózából és rajzból szőtt, utolsó nagy műve.

Poslední kniha, kterou Günter Grass dopsal a sám ještě připravil do tisku, vyšla několik měsíců po jeho smrti ( 13. dubna 2015) a je vskutku důstojným kšaftem loučením se světem, s literaturou, a především se životem. Není to žádný literární testament, v němž by autor odkazoval potomstvu moudrosti a rady k následování, ani bilance, v níž by účetnicky sčítal zisky a ztráty života, o němž ostatně ví, že jej i když mu kukačka opakovaně slibuje léta už může počítat spíš na měsíce. Tato kniha je hlavně výpovědí o prožívané přítomnosti o závěrečné fázi života, v níž člověk, navzdory všem deficitům staroby, stále ještě plně prožívá vše kolem sebe, ba uvědomuje si a vnímá i věci drobné a nenápadné zvlášť ostře právě proto, že se mu u nich neodbytně vnucuje přídomek poslední. Tyto pozdní zážitky a úvahy se odvíjejí v desítkách krátkých textů prozaických i básnických, v nichž se střídají nejrůznější, často groteskně zcizené náměty a nápady osobní, literární i politické (včetně mámy Merkelové), které však při pozornějším čtení vytvářejí rafinovaně propojenou motivickou síť a celostnou kompozici. Základní polohou tohoto loučení není sentimentální nářek, nýbrž originální spojení elegičnosti s humorem někdy dost černým a sebeironií, ale také mužná vyrovnanost tváří v tvář neodvratné konečnosti. Integrální součástí knihy jsou autorovy vlastní, s texty podstatně související, ne pouze ilustrující grafiky jako další doklad toho, že projev slovesný a výtvarný představovaly u Güntera Grasse dvě rovnomocné složky jeho umělecké osobnosti.

Oskar Matzerath je čudák. Ako trojročný sa rozhodne, že už nebude rásť. Neúprosným sarkastickým pohľadom zdola pozoruje dianie vo svete. Jeho stálym spoločníkom je plechový bubienok. Oskar bubnovaním získava odstup, žiada splnenie svojich želaní, alarmuje. Rozpráva svoje príbehy od dvadsiatych rokov v Gdansku cez temné roky nacistickej éry až po anarchistické zážitky z povojnového Nemecka. Cez vojnu sa stane členom frontového divadla, neskôr vodcom mládežníckej bandy. Po vojne sa presťahuje s milenkou, ktorá je zároveň jeho nevlastnou matkou, a so synom, ktorý je zároveň jeho nevlastným bratom, do Düsseldorfu. Živí sa ako kamenár, model v umeleckej akadémii a džezový hudobník. Majstrovské dielo magického realizmu od nositeľa Nobelovej ceny za literatúru vychádza v slovenčine po prvýkrát. Plechový bubienok priniesol do nemeckej povojnovej literatúry nový tón, ktorý sa stretával s kritikou aj nadšenými ohlasmi. "Plechový bubienok nepozná žiadne tabu," napísal jeden dobový kritik. "Rozprávanie znovu a znovu vstupuje na zakázané miesta, kde sa stretávajú hnus, sexualita, smrť a blasfémia." Viacerí Grassovi zahraniční vydavatelia to zobrali doslovne a niektoré pasáže v prvých prekladoch svojvoľne skrátili alebo vynechali. Dnes patrí Plechový bubienok nielen medzi najlepšie diela povojnovej nemeckej literatúry, ale aj do kánonu svetovej literatúry.

Minden ember egyformán magányos, anélkül hogy joga volna az egyéni magányosságra. Oskar Matzerath nem akar felnőni. Elhatározza, hogy megmarad gyereknek, gyerekként tiltakozik a felnőttek életelvei, a fasizmus esztelensége, a képmutató kispolgári lét ellen: veri a kisdobot és visít. Mi más fegyvere van egy gyereknek? Hangja az üveget is megrepeszti, hátha az emberek füléhez is elér. Grass írással harcolt a felejtés ellen. Papírra szűz papírra rótt sorokkal, ahogy a háború után a bolondokházába került irodalmi alteregója, szellemi fegyvertársa, Oskar követeli. Nem pedig számítógéppel, klaviatúrával-egérrel, internettel. A mű a groteszk mintapéldája. Már megjelenése évében, 1959-ben sok kritikust késztetett vitára. Merész stílusa, szokatlan ábrázolásmódja, erotikus jelenetei, politikai megnyilvánulásai pedig bírósági eljárásokat vontak maguk után. A regényt 1979 óta Volker Schlöndorff Oscar-díjas filmje is megörökíti.

Oskar Matzerath je čudák. Ako trojročný sa rozhodne, že už nebude rásť. Neúprosným sarkastickým pohľadom zdola pozoruje dianie vo svete. Jeho stálym spoločníkom je plechový bubienok. Oskar bubnovaním získava odstup, žiada splnenie svojich želaní, alarmuje. Rozpráva svoje príbehy od dvadsiatych rokov v Gdansku cez temné roky nacistickej éry až po anarchistické zážitky z povojnového Nemecka. Cez vojnu sa stane členom frontového divadla, neskôr vodcom mládežníckej bandy. Po vojne sa presťahuje s milenkou, ktorá je zároveň jeho nevlastnou matkou, a so synom, ktorý je zároveň jeho nevlastným bratom, do Düsseldorfu. Živí sa ako kamenár, model v umeleckej akadémii a džezový hudobník. Majstrovské dielo magického realizmu od nositeľa Nobelovej ceny za literatúru vychádza v slovenčine po prvýkrát. Plechový bubienok priniesol do nemeckej povojnovej literatúry nový tón, ktorý sa stretával s kritikou aj nadšenými ohlasmi. „Plechový bubienok nepozná žiadne tabu,“ napísal jeden dobový kritik. „Rozprávanie znovu a znovu vstupuje na zakázané miesta, kde sa stretávajú hnus, sexualita, smrť a blasfémia.“ Viacerí Grassovi zahraniční vydavatelia to zobrali doslovne a niektoré pasáže v prvých prekladoch svojvoľne skrátili alebo vynechali. Dnes patrí Plechový bubienok nielen medzi najlepšie diela povojnovej nemeckej literatúry, ale aj do kánonu svetovej literatúry.

Komorní próza o osudu dvou lidí různé národnosti přesahuje v podobě tragikomedie politiky, do osudu Evropy a je jakýmsi bilančním průřezem evropské civilizace na konci tohoto století.

Traja rozprávači na prelome rokov 1961/62 píšu tri knihy románu Psie roky, ktorý vychádza v roku 1963, a tak sa v predvojnovom, vojnovom a povojnovom období stávajú kronikármi „psích rokov“ dvadsiateho storočia. Sú nimi obeť Eddi Amsel, svedok Harry Liebenau a páchateľ Walter Matern. Na dlhom putovaní z Gdanska do západného Nemecka ich sprevádzajú nemecké vlčiaky Senta a Harras, Hitlerov obľúbený pes Princ a podsvetný pes Pluto, dievčatá Tulla a Jenny, strašiaky na vtáky, mechanické figúry a strašidlá. Román sa končí v bani, kde umelec Amsel alias Brauchsel priemyselne vyrába vtáčie strašiaky stvorené na obraz človeka a vyváža ich do sveta, pričom demaskuje reálny svet ako podsvetie. * * * Günter Grass (1927 Gdansk – 2015 Lübeck) bol popredný nemecký prozaik, básnik, dramatik a výtvarník. Je nositeľom Nobelovej ceny za literatúru. Vyučil sa za kamenára, vyštudoval grafiku a sochárstvo. V roku 1956 vydal prvú zvierku básní s vlastnými ilustráciami, v roku 1959 prvý román Plechový bubienok. Tvorí prvú časť Gdanskej trilógie, ktorá patrí k základným dielam nemeckej povojnovej literatúry. Jej druhou časťou je novela Mačka a myš a uzatvára ju román Psie roky. Autor opäť líči krajinu pri ústí Visly do Baltského mora, rozpráva o svojráznych Kašuboch, o ich dobrodružnej existencii síce v ústraní od veľkého sveta, ale uprostred dejín. Psie roky sa svojou rozmanitosťou a sugestívnosťou literárneho tvaru považujú za vrchol spisovateľovej tvorby. Tento názor zdieľajú aj spisovatelia John Irving a Salman Rushdie, ktorí patria k veľkým Grassovým obdivovateľom.

Traja rozprávači na prelome rokov 1961/62 píšu tri knihy románu Psie roky, ktorý vychádza v roku 1963, a tak sa v predvojnovom, vojnovom a povojnovom období stávajú kronikármi „psích rokov“ dvadsiateho storočia. Sú nimi obeť Eddi Amsel, svedok Harry Liebenau a páchateľ Walter Matern. Na dlhom putovaní z Gdanska do západného Nemecka ich sprevádzajú nemecké vlčiaky Senta a Harras, Hitlerov obľúbený pes Princ a podsvetný pes Pluto, dievčatá Tulla a Jenny, strašiaky na vtáky, mechanické figúry a strašidlá. Román sa končí v bani, kde umelec Amsel alias Brauchsel priemyselne vyrába vtáčie strašiaky stvorené na obraz človeka a vyváža ich do sveta, pričom demaskuje reálny svet ako podsvetie.