Jan Hálek

Kniha sleduje Štěpánkovo rodinné zázemí a studium, jeho aktivity po vypuknutí první světové války a činnost v Maffii. Svým zapojením do odboje si vysloužil uznání předních představitelů mladého státu a v prvních dvou poválečných letech se podílel na budování ministerstva zahraničních věcí, podpoře československo-jihoslovanských vztahů a vědeckého života. Bedřich Štěpánek byl rozporuplnou a konfliktní osobností, jak dosvědčuje konec jeho velvyslaneckého působení ve Washingtonu. Po neshodách s pražským ústředím i legačními úředníky musel své působení předčasně ukončit a po zbytek života se stáhl do dobrovolného exilu v kalifornském San Francisku, kde v době druhé světové války jeho stopa mizí. Monografie Jana Hálka znamená znovuobjevení téměř zapomenuté postavy našich moderních dějin a zároveň přináší nahlédnutí do zákulisí prvorepublikové diplomacie a politiky.

Svazek přináší edici memoárově laděných textů, které se vztahují k aktivitám Maffie během první světové války. Dosud nepublikované příspěvky osob, které rozličnými způsoby participovaly na domácím protirakouském odboji, jsou cenným a dosud opomíjeným zdrojem informací k vybraným aspektům moderních českých dějin. Edice obsahuje dvanáct ego-dokumentů vznikajících (až na jednu výjimku) v éře první československé republiky, které mají z hlediska formy a okolností sepsání rozličný charakter. Právě tato skutečnost z nich ale činí mnohovrstevnatý a specifický historický pramen. Autoři příslušných textů (František a Vladimír Sísovi, Otokar Chlup, Josef-Záruba Pfeffermann ad.) rekapitulují své aktivity mezi lety 1914 a 1918 a zaznamenávají některé detaily o organizačním fungování Maffie. Avšak obsahově cenné jsou u jednotlivých příspěvků nejen popisované události, ale i doba a motivy vedoucí k jejich vzniku. Podstatně zajímavější rovinou předkládaných dokumentů je tak zvolená argumentační strategie autorů, míra celkové stylizace i akcentování odlišných, často zcela protichůdných faktorů českého vnitřního vývoje za první světové války. Z tohoto hlediska představuje edice neocenitelný zdroj pro zkoumání odlišných interpretačních rámců, které se objevovaly v meziválečné československé společnosti ve vztahu k reflexi vzniku samostatného státu.

Jako Maffie se dodnes obecně označuje ústřední organizace českého domácího protirakouského odboje z let 19141918. Je tak vnímána jako jeden z klíčových symbolů boje za vznik samostatného československého státu. Maffie se postupem času stávala běžně užívaným a v podstatě plně akceptovaným pojmem z českých moderních dějin. Historiografické bádání ovšem dosud zcela ignorovalo, jakým způsobem se obraz Maffie konstruoval a vyvíjel v desetiletích po skončení první světové války. Přitom výzkum tohoto druhého života se ukazuje jako zcela klíčový. Umožňuje nám jednak zachytit proměny paměti české protirakouské rezistence, stejně jako analyzovat, jak se měnilo vnímání řady událostí let 19141918 v průběhu krátkého 20. století. Tímto novým přístupem se z Maffie stává podstatně vrstevnatější, konfuzní, ale o to zajímavější fenomén, na jehož odlišné intepretaci se v průběhu desetiletí různou měrou podílela dobová publicistika, historiografie i aktuálně aplikovaná politika dějin. V tomto kontextu tak můžeme sledovat, za jakých okolností a za použití jaké argumentace se formovalo převládající vnímání cesty k 28. říjnu 1918.

Předmětem zájmu této knihy jsou vzpomínky a část sbírky autogramů Jana Slánského (1889–1981), správce Muzea Aloise Jiráska v Hronově, osoby v maximální možné míře aktivní ve veřejném životě, disponující v rámci svých možností rozsáhlou sítí společenských kontaktů a nepopíratelným kulturním rozhledem. Tyto vlastnosti byly navíc podmíněny a umocněny členstvím v místní sokolské jednotě a především prostředím Hronova, spojeného neoddělitelně s osobou spisovatele a jedné ze symbolických postav protirakouského odboje, Aloise Jiráska. Slánského sbírka autografů představuje svébytný a výjimečný dokument ilustrující osobní vztah svého tvůrce k českému protirakouskému odboji a vzniku Československa. Jako základní kameny domácí části české cesty vedoucí k 28. říjnu 1918 zřetelně vystupují Manifest spisovatelů z května 1917 a působení skupiny osob označovaných po skončení první světové války jako Maffie. Slánským aktivně přijímaný a čile rozvíjený narativ let 1914–1918 byl zcela v souladu s hlavním meziválečným výkladovým proudem reprezentovaným pracemi Edvarda Beneše, T. G. Masaryka, Jana Hajšmana, Milady Paulové apod.

Zrod samostatného československého státu na podzim 1918 byl od počátku vnímán jako jeden z vůbec nejdůležitějších milníků národních dějin. Podrobnému líčení a interpretaci této události se proto intenzívně věnovali nejen zainteresovaní aktéři, ale i publicisté a hlavně historici. Publikace analyzuje způsob, jakým byl v českém a slovenském dějepisectví reflektován složitý proces vzniku Československa, a to s důrazem na klíčové období první světové války (1914–1918). Pozornost se zaměřuje nejen na rozbor výkladových schémat a narativů, ale i představení osobnostních a kariérních profilů jednotlivých historiků. Autoři tímto způsobem postupně sledují formování příběhu československé revoluce za první republiky, různé negativistické či revizionistické výklady či marxisticky orientované interpretace dominující v domácí historiografii po roce 1948. Stranou ovšem nezůstává ani exilová či zahraniční produkce, stejně jako období let 1990–1993, kdy docházelo k prolínání a koexistenci hned několika historiografických přístupů k problematice vzniku Československa. Závěrečné oddíly jsou věnovány vybraným paralelám a komparativním přesahům, které bylo možné zachytit v případě historiografie vzniku Jugoslávie a Polska.