Jan Haubert

Sbírka známých i neznámých písňových textů, básní a jednoho hrdinského eposu z pera frontmana punkové skupiny Visací zámek.

Toto druhé vydání Hluboké orby aneb 20 let Visacího zámku se od prvního liší jen novou obálkou. Ornice na ní jakoby symbolicky změnila barvu na černozem, za uplynulou dobu znovu tolikrát traktorem oranou a lety zušlechtěnou. I hodnotu vzpomínek rokenrolových muzikantů, jak se občas objevují za výlohami knihkupectví, prověřuje čas. Sotva které se však vyrovnají Hluboké orbě, díky níž se ukázalo, jak talentovaný a originální vypravěč je Honza Haubert. Není to jen pro jeho archaizující, a přece přirozený styl, který tak dobře kontrastuje se zemitým obsahem. Máme tu i mimořádný dokument doby, prostý kronikářského sentimentu a - oproti už poněkud zpaušalizované šedi pohledů na osmdesátá léta - především legrační. Z toho pak přirozeně povstal úspěch včetně nominace na Škvoreckého cenu, zájem o dotisk, autorův další titul Všelijaké povídky a nyní návrat k Orbě. Už její původní vydání vzniklo v době, kdy Honzově kapele ze samých pankáčů bylo víc než podtitulem zmíněných dvacet. Toto nové vychází kapele k osmadvaceti, zároveň autorovi - i ostatním Visáčům - k padesáti. Visací zámek stejně jako punk není dead, ba při hloubce své orné brázdy ani nikdy nebude!

Vybarné pasáže z 3 knih Honzy Hauberta (Všelijaké povídky; Hluboká orba; Básně aneb Visací zámek) v přednesu autora. "K Visacímu zámku jsem měl odedávna podobný vztah jako k Newtonovu gravitačnímu zákonu. Byl jsem šťastný, že tady je, necítil jsem potřebu jeho působení nějak podrobně studovat a nečekal jsem od něj žádná šokující překvapení. Odborníci si v posledních desetiletích lámou hlavu, jak je možné, že svět při všech těch pohromách a šílenostech pořád drží pohromadě. Idealisté by rádi, aby tou magickou silou byla láska, realistu napadá, že to může být tím… že tady pořád je Visací zámek! (Teorie chaosu líčí, jak zdánlivé drobnosti mohou mít v globálním měřítku rozhodující účinek.) Od osmdesátých let, kdy jsem se s Visáči začal vídat na různých pódiích, jsem tedy žil v domnění, že by mě překvapili, jenom kdyby přestali do světa vysílat ty své pěkné, občas nádherné písničky. Pak se ale ukázalo, že Honza Haubert je kromě řady svých jiných předností také brilantní povídkář. A teď zjišťujeme, že je navíc nezapomenutelným vypravěčem (před mým duševním zrakem se nevím proč vynořuje Karel Höger s čírem místo svatozáře). Hleďme! Výborné na tom je, že při opakovaném poslechu se mi vybavují vlastní historky z dětství, jinošství a relativní dospělosti, tlumočené Honzovým sugestivním způsobem do podoby mé vlastní verze tohoto cédéčka, která se mi stále rychleji roztáčí v hlavě. Zkus to taky, milý posluchači. Já jsem po poslechu posledního tracku už skoro napsal mylý."

Sbírka známých i neznámých písňových textů, básní a jednoho hrdinského eposu z pera frontmana punkové skupiny Visací zámek.

Toto druhé vydání Hluboké orby aneb 20 let Visacího zámku se od prvního liší jen novou obálkou. Ornice na ní jakoby symbolicky změnila barvu na černozem, za uplynulou dobu znovu tolikrát traktorem oranou a lety zušlechtěnou. I hodnotu vzpomínek rokenrolových muzikantů, jak se občas objevují za výlohami knihkupectví, prověřuje čas. Sotva které se však vyrovnají Hluboké orbě, díky níž se ukázalo, jak talentovaný a originální vypravěč je Honza Haubert. Není to jen pro jeho archaizující, a přece přirozený styl, který tak dobře kontrastuje se zemitým obsahem. Máme tu i mimořádný dokument doby, prostý kronikářského sentimentu a - oproti už poněkud zpaušalizované šedi pohledů na osmdesátá léta - především legrační. Z toho pak přirozeně povstal úspěch včetně nominace na Škvoreckého cenu, zájem o dotisk, autorův další titul Všelijaké povídky a nyní návrat k Orbě. Už její původní vydání vzniklo v době, kdy Honzově kapele ze samých pankáčů bylo víc než podtitulem zmíněných dvacet. Toto nové vychází kapele k osmadvaceti, zároveň autorovi - i ostatním Visáčům - k padesáti. Visací zámek stejně jako punk není dead, ba při hloubce své orné brázdy ani nikdy nebude!