Jiří Hejda

Pozoruhodná životopisná kniha prostřednictvím vzpomínek jediného člověka zachycuje velkou část naší novodobé historie. Vyprávění Jiřího Hejdy začíná v zákopech první světové války, pokračuje obdobím budování prvního samostatného státu Čechů a Slováků, deziluzí z Mnichova a hrůzou následujících sedmi let, poválečným nadšením a novými iluzemi, jejich bolestnou ztrátou o tři roky později, absurdní temnotou padesátých let a naivními nadějemi Pražského jara. Následuje zamřelé teploučko normalizace... Život vypravěče skončil v roce 1985. Na jeden lidský osud je toho dost a dost, i když jde o osud člověka opravdu neobyčejného. Snad právě proto jsou memoáry Jiřího Hejdy, ačkoli v nich několikrát opakuje „žil jsem zbytečně“, jakoby podsvíceny neuhasitelným optimismem. Podnikatel, ekonom, politik, novinář a spisovatel. Vystudoval práva v Praze (studia byla přerušena epizodou v zákopech první světové války). Činnost v nově vzniklé republice i později byla přepestrá – od práce v novinách (Československý deník, Tribuna, Přítomnost, Lidové noviny, České slovo) přes pokusy o literární kariéru až po aktivity národohospodářské (tajemník zemědělské komory, profesor na obchodní akademii v Olomouci, vydavatel Hospodářské ročenky Českého slova), podnikatelsko-manažerské (generální sekretář, později generální ředitel ČKD, majitel až do Února prosperující Továrny kuchyňských zařízení) a politické (autor poválečného hospodářského programu národně socialistické strany). Od roku 1946 až do svého zatčení byl členem Ústřední plánovací komise. Zatčení se uskutečnilo v roce 1949, kdy byl obviněn a o půl roku později odsouzen v procesu s Miladou Horákovou. Jiří Hejda dostal doživotí, prošel Ruzyní, Pankrácí, Mírovem, Leopoldovem a Valdicemi a amnestován byl až roku 1962. Ve vězení skládal sonety, jež se učil nazpaměť. Po propuštění se rozpomněl na své literární ambice, čemuž vděčíme také za vznik této jedinečné knihy. Kniha se dočkala nového vydání, které přináší i některé dosud nepublikované texty i ukázku Hejdových sonetů psaných v komunistických lágrech. ***** Myslím, že knihy jako je „Žil jsem zbytečně“ od Jiřího Hejdy jsou nesmírně důležité ne-li pro nic jiného, tak aspoň proto, že pomáhají udržovat to, čemu se říká „paměť národa“. Bez paměti není kontinuity a bez kontinuity není identity. Václav Havel

Román Útěk patří k základním dílům české vězeňské prózy. Nyní vychází poprvé v necenzurované podobě, doplněný o studie, jež přibližují Hejdovu vězeňskou zkušenost a rozebírají román v jeho historických a literárních souvislostech. Jiří Hejda, v procesu s Miladou Horákovou odsouzený na doživotí, vypráví ve své knize o útěku dvou vězňů, Blažka a Franty, z jedné z nejtěžších a nejvíce střežených věznic komunistického Československa, z Leopoldova. A právě z rozhovorů těchto dvou mužů, či z jejich ohlédnutí, postupně skládáme obraz vězeňského života padesátých let: výslechové metody, převozy vězňů zájezdovými autobusy, ztráta pojmu času a neměnný rytmus ubíhajících dní, stereotyp a jasný řád vězeňského bytí, odtržení od světa, kruté životní podmínky, hlad, unavující práce, přežívání v samotkách, tresty v korekcích, trýzeň návštěv, ale i touha po vědění za mřížemi, kulturní vyžití, vězeňský humor či vzájemná sounáležitost a ryzí přátelství, jaké člověk najde jen v kriminálu, kde se lidé při dlouhém pobytu svléknou do naha i duševně. V různých věznicích komunistického Československa strávil Jiří Hejda 12 let. Při psaní svého románu vycházel z vlastních zkušeností, ale především z vyprávění svého spoluvězně, kterému se podařilo z Leopoldova uprchnout. Knihu začal psát v roce 1966 zejména jako dobové svědectví, jež se má uchovat pro příští generace, o možnosti jejího vydání však mohl uvažovat až v době uvolnění politických poměrů, v roce 1968. Útěk nakonec vyšel až v listopadu 1969, a to v cenzurované podobě, přesto byl vzápětí z prodejních pultů stažen. Útěk nyní, po více než padesáti letech, vychází v rekonstruované, necenzurované podobě, doplněný o studie literárních historiček specializovaných na vězeňství a vězeňskou literaturu, Petry Loučové a Kláry Pinerové.

Kniha ŽIL JSEM ZBYTEČNĚ prostřednictvím vzpomínek jediného člověka zachycuje velkou část naší novodobé historie. Začíná v zákopech první světové války, pokračuje obdobím budování prvního samostatného státu Čechů a Slováků, deziluzí z Mnichova a hrůzou následujících sedmi let, poválečným nadšením a novými iluzemi, jejich bolestnou ztrátou o tři roky později, absurdní temnotou padesátých let a naivními nadějemi Pražského jara. Následuje zamřelé teploučko normalizace... Život vypravěče skončil v roce 1985. Na jeden lidský osud je toho dost a dost, i když jde o osud člověka opravdu neobyčejného. Snad právě proto jsou memoáry Jiřího Hejdy, ačkoli v nich několikrát opakuje „žil jsem zbytečně“, jakoby podsvíceny neuhasitelným optimismem.

Próza Jiřího Hejdy, odsouzeného v procesu s dr. Miladou Horákovou, který prožil dvanáct let v komunistických kriminálech, nese všechny znaky klasického příběhu o útěku z vězení. Je tu napětí, prudké dějové zvraty, pocity marnosti i chvíle naděje, to vše umocněné důvěrnou znalostí muklovského prostředí. Hlavní hrdina utíká před nelidským systémem, neutíká ale před svým svědomím, ideály a zodpovědností. A tak, aniž by to oslabilo dramatičnost děje, můžeme sledovat i jeho niternou cestu ke správnému rozhodnutí... Román Jiřího Hejdy, který vznikl na základě autentických vyprávění autorových spoluvězňů, vyšel poprvé – a na dlouhou dobu naposledy - v roce 1969. I přes nastupující cenzuru se tehdy již nepodařilo normalizátorům zabránit vydání a kniha se setkala s nebývalým ohlasem čtenářské veřejnosti. Nyní vychází po 46 letech znovu...

Deníkový román Jiřího Hejdy, významné osobnosti kulturně-politického života první republiky. Souzen v procesu s Miladou Horákovou. Kniha ŽIL JSEM ZBYTEČNĚ prostřednictvím vzpomínek jediného člověka zachycuje velkou část naší novodobé historie. Začíná v zákopech první světové války, pokračuje obdobím budování prvního samostatného státu Čechů a Slováků, deziluzí z Mnichova a hrůzou následujících sedmi let, poválečným nadšením a novými iluzemi, jejich bolestnou ztrátou o tři roky později, absurdní temnotou padesátých let a naivními nadějemi Pražského jara. Následuje zamřelé teploučko normalizace... Život vypravěče skončil v roce 1985. Na jeden lidský osud je toho dost a dost, i když jde o osud člověka opravdu neobyčejného. Snad právě proto jsou memoáry Jiřího Hejdy, ačkoli v nich několikrát opakuje „žil jsem zbytečně“, jakoby podsvíceny neuhasitelným optimismem.