Milan Hes

Tématem knihy jsou osudy přeživších ze specifické skupiny obětí holocaustu v letech existence Tisovy „farské republiky“, která na 60 tisíc vlastních židovských spoluobčanů předala k likvidaci do nacisty řízených vyhlazovacích táborů. Na Slovensku zůstalo přibližně 20 tisíc Židů, kteří v nerovnoprávném postavení a s viditelným cejchem ponížení očekávali, co se s nimi stane. Budou i oni posláni v dobytčích vagónech do děsuplného neznáma? Mnozí se ocitli nejen v pozici štvané zvěře, ale vstupem do úkrytu se rovněž dostali do přímé závislosti na těch, kteří jim dočasný nový „domov“ poskytli. Děj knihy, která se svou strukturou nachází na pomezí historické beletrie a literatury faktu, představuje doposud poněkud opomíjenou stránku holocaustu. Je nevšedním historickým zamyšlením o časech 2. světové války na území bývalého Československa a zároveň představením příběhů vzpomínajících pamětníků, kteří se o prožitých skutečnostech rozhodli veřejně hovořit až v době relativně nedávné.Dny strachu nejsou jen dílem o štěstí v neštěstí, které jednu z mnoha pronásledovaných rodin během válečné vřavy postihlo, ale také textem, který nás může vést k zamyšlení nad schopnostmi jednotlivce a společnosti seznamovat se a vyrovnávat se s historickou pamětí. Dokázali bychom i dnes pomoci ostrakizovaným bytostem? Byli bychom schopni psancům nabídnout bezpečné útočiště? Kolik z nás by v této situaci riskovalo vlastní život? Nehrál by svou klíčovou roli pro naplnění pomoci bezbranným lidem pouhý profit? Neselhali by nakonec někteří „zachránci“ pod vlivem zvyšujícího se tlaku? Dny strachu spatřují světlo světa v době, kdy poslední příslušníci z generace přímých svědků nacistické genocidy navždy odcházejí.

Ještě v lednu 1945 se za ostnatými dráty nacistických lágrů nacházelo zhruba 600 tisíc vězňů. Celkový počet vězněných v letech 1933 až 1945, kteří se nedobrovolně ocitli v nejrůznějších německých represivních zařízeních, lze odhadovat na několik milionů osob. Zvláštní kategorií jsou oběti vyhlazovacích táborů. V jejich případě o uvěznění hovořit nelze. Likvidace či vražda. To jsou ta pravá slova pro zvěrstva, jež byla páchána ve jménu rasisticky orientovaného nacionálního socialismu. Kniha nás postupně provází posledními okamžiky existence táborů v Dachau, Osvětimi a Terezíně. Jak probíhalo osvobození na těchto místech hrůzy? V čem se odlišovaly první okamžiky svobody v Dachau – nejstarším a nejdéle fungujícím koncentračním táboře – od konce existence osvětimské továrny na smrt, jež je dnes vnímána jako jeden z hlavních symbolů holocaustu? Jaké bylo čekání na vytoužený konec v protektorátním Terezíně? Autor již tradičně využívá velkého množství svědectví pamětníků druhé světové války.

Tisova vláda Slovenské republiky předala 60 tisíc svých židovských občanů k likvidaci do vyhlazovacích táborů. Na Slovensku přesto zůstalo přibližně 20 tisíc Židů, kteří v nerovnoprávném postavení a s viditelným cejchem ponížení očekávali, co se s nimi stane. Budou i oni posláni v dobytčích vagónech do děsuplného neznáma? Mnozí se ocitli nejen v pozici štvané zvěře, ale vstupem do úkrytu se rovněž dostali do přímé závislosti na těch, kteří jim dočasný nový „domov“ poskytli. Děj knihy, která se svou strukturou nachází na pomezí historické beletrie a literatury faktu, představuje doposud poněkud opomíjenou stránku holocaustu. Je nevšedním historickým zamyšlením o časech 2. světové války na území bývalého Československa a zároveň představením příběhů vzpomínajících pamětníků, kteří se o prožitých skutečnostech rozhodli veřejně hovořit až v době relativně nedávné. Dny strachu nejsou jen dílem o štěstí v neštěstí, které postihlo řadu rodin v éře Slovenského státu, ale také textem, který nás může vést k zamyšlení nad schopnostmi jednotlivce a společnosti seznamovat se a vyrovnávat se s historickou pamětí. Dokázali bychom i dnes pomoci ostrakizovaným bytostem? Byli bychom schopni psancům nabídnout bezpečné útočiště? Kolik z nás by v této situaci riskovalo vlastní život? Nehrál by svou klíčovou roli pro naplnění pomoci bezbranným lidem pouhý profit? Neselhali by nakonec někteří „zachránci“ pod vlivem zvyšujícího se tlaku? Dny strachu spatřují světlo světa v době, kdy poslední příslušníci z generace přímých svědků nacistické genocidy navždy odcházejí…

Proč v současné době narůstá zájem o paměť, vzpomínky a vyprávění očitých svědků historických událostí? Lidé se vydávají na místa paměti, pátrají ve velkém po osudech svých předků. Čím je nárůst obliby fenoménu historické paměti způsoben? Autor v knize „Promluvili o zlu“ předkládá zamyšlení nad vzájemným vztahem dějin a paměti. Práce však není jen teoretickou úvahou, ale také nevšední interpretací vzpomínek přeživších holocaustu. Stranou autorovy pozornosti nezůstává ani nabídka didaktické aplikace představovaného tématu. Jak se u těch, kteří se štěstím unikli hrůzám nacistické genocidy, vyvíjelo zacházení s vlastními zážitky? Vyprávěli svědci hrůz svým blízkým o tom, co prožili? Nedali snad raději přednost mlčení nebo úmyslnému zapomnění? Historik a didaktik dějepisu Milan Hes označuje zkoumané roviny vzpomínek přeživších pojmem „metahistorie holocaustu“. Zážitek holocaustu pro přeživší neskončil spolu s osvobozením v roce 1945. V jejich paměti zůstal přítomen dále, stal se metahistorií, jež byla mnohdy stejně nesnesitelnou jako minulost sama. Text publikace vychází z autorovy disertace, kterou úspěšně obhájil v červnu 2012 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. K vydání ji například doporučil přední slovenský odborník na dějiny holocaustu - PhDr. Ivan Kamenec, CSc.