Roy Jacobsen

V Bílém oceánu se ocitáme znovu na severonorském ostrově Barroy, jehož obyvatelé byli hrdiny románu Ostrov. Tentokrát však ostrov není oázou drsného, byť klidně plynoucího života v bezčasí řízeném jen přírodou. Končí druhá světová válka a svým vývojem krutě zasahuje i sem. Pětatřicetiletá Ingrid není na ostrově sama, jak se domnívá. Oceán vyplaví záhadné návštěvníky a na skalnatém ostrově se odehrává nečekaná a dramatická love story. V Jacobsenově střízlivém podání ovšem působí naprosto nesentimentálně, o to však věrohodněji. Přestože se zpočátku zdá, že se na ostrově příliš nezměnilo, válka zažene Ingrid do situací mnohem náročnějších, než je "pouhé" přežití mezi živly, jak tomu bylo za dnů líčených v Ostrovu. V hrdinčině příběhu se prolíná její osobní zkouška, s dramaty lidí, kteří se ocitli bez domova, vyhnáni na drsný okraj kontinentu. Chaotická situace hned po válce, jejíž poslední fáze byla zvláště těžká a tragická pro obyvatele nejsevernějšího kraje Finnmarka, přivede nazpět i ostatní členy Ingridiny rodiny. A oceán, rozprostírající se kolem ostrova, zároveň překážka, ale i obranný val, je bouřlivý a divoký, zpěněný a neklidný. Skončila válka a na Barroy míří náhle lidí víc než dost. Je to však happy end?

Román Oči nemlčí vrací čtenáře na sever Norska těsně po druhé světové válce. V prvním dílu celého příběhu Ostrov jsme se seznámili s rodinou Hanse Barroye, která žije osaměle na stejnojmenném ostrůvku těsně pod severním polárním kruhem, v druhém dílu Bílý oceán se pak osudů malé kolonie neblaze dotkne druhá světová válka a německá okupace. Nyní, v létě roku 1946, se hlavní postava románu Ingrid odhodlá ostrov opustit. Je to čin nebývalý – s výjimkou mužů, kteří vyrážejí na několikaměsíční lov tresek na sever na Lofoty, Barroy nikdo dobrovolně neopouští. Ingrid však jde hledat otce své roční dcery, jejíž oči stále víc připomínají ruského zajatce, kterého vlny vyplavily na břeh ostrova po katastrofě lodi Rigel. Ingrid odchází s kufříkem v ruce a s dcerou v šátku přivázaném na břiše. Jde na pevninu, na niž se doposud dostávala jen zřídka a sleduje stopu svého milence mířící na východ ke švédským hranicím, kam ho na podzim roku 1944 sama poslala. Překvapuje ji vše: husté lesy, suchý vítr, bujná pole, ze všeho nejvíc však lidé, kteří jako by ztratili paměť. Neradi na válku vzpomínají a mnozí nemají čisté svědomí, leckdo by rád cosi zatajil. A tak se Ingrid jen obtížně a namáhavě dobírá pravdy.

A sziget dióhéjba zárt kozmosz, ahol a csillagok a hó alatt, a fűben szunnyadnak. A szigetet nem lehet elhagyni. Időről időre mégis mindig megpróbálja valaki… Ingrid Barroy egész családja – az állatok, a legelők, a remények és az álmok – egy sziget foglya. Apja arról álmodozik, hogy rakpartot épít, ahol majd kiköthetnek a hajók, de a világhoz való közeledésnek ára van. Ingrid anyjának más tervei vannak – még több gyerek egy még kisebb szigeten… A szigetlakók élete kemény: a szemétben turkálva vagy a víz fenekére leengedett hálóból szerzik mindennapi betevőjüket. Így amikor Ingrid elég idős hozzá, elküldik a szárazföldre, hogy egy gazdag családnál szolgáljon. Norvégia is éppen nagy változásokon megy keresztül: az Ingridet fogadó modern világ szeszélyes, és sokszor kegyetlen. Váratlanul tragédia történik, és Ingridnek vissza kell mennie, hogy megvédje azt az otthont, amiről azt hitte, már maga mögött hagyta...

Román Jenom matka navazuje na Jacobsenovu trilogii líčící osamělý život několika generací jedné rodiny těsně pod severním polárním kruhem (Ostrov, Bílý oceán, Oči nemlčí – všechny tři díly již vyšly česky), a mění ji tak v tetralogii. Román líčí poválečné osudy hlavní hrdinky Ingrid, její dcery a příbuzných. Malá osada na ostrově se rozrůstá, děti začínají chodit do školy. Do takřka idylického koloběhu rutinních prací, jimž se ostrované věnují, však zasáhne tragédie. A Ingrid, která se v mládí ujala dvou cizích dětí, jejichž rodiče zmizeli, a teď vychovává vlastní dceru Kaju a dalšího sirotka Mathiase, má již jedinou ctižádost – být prostě matka.

Román Jenom matka navazuje na Jacobsenovu trilogii líčící osamělý život několika generací jedné rodiny těsně pod severním polárním kruhem, a mění ji tak v tetralogii. V prvním dílu celého příběhu Ostrov se čtenáři seznámili s příslušníky rodu Hanse Barroye na stejnojmenném ostrůvku, v druhém dílu Bílý oceán se pak osudu této malé kolonie neblaze dotkne druhá světová válka a německá okupace, zatímco ve třetím dílu Oči nemlčí se hlavní postava Ingrid odhodlá v létě roku 1946 ostrov opustit – vydá se hledat otce své téměř roční dcery, kterého vlny vyplavily na břeh ostrova po katastrofě lodi Rigel. Pátrání bylo bezvýsledné a Ingrid se vrátila na rodný ostrov. Od války uběhlo již několik let a ostrov je zabydlenější. Některé kolaboranty z širšího okolí stihl trest, jiní se dál tváří jakoby nic. Na Barroy přibyde nové dítě: z pevniny se přistěhuje malý chlapec, jehož otcem byl německý voják. Ingrid ho adoptuje. Roky plynou, děti začnou chodit do školy a z dopisů, které Ingrid dostává z pevniny, je patrné, že kdysi chudá země směřuje k sociálnímu blahobytu. Do takřka idylického koloběhu rutinních prací, jimž se ostrované věnují, však zasáhne tragédie. A Ingrid, která se v mládí ujala dvou cizích dětí, jejichž rodiče zmizeli, a teď vychovává vlastní dceru Kaju a dalšího sirotka Mathiase, má již jedinou ctižádost – být prostě matka.

Román Oči nemlčí vrací čtenáře na sever Norska těsně po druhé světové válce. V prvním dílu celého příběhu Ostrov jsme se seznámili s rodinou Hanse Barroye, která žije osaměle na stejnojmenném ostrůvku těsně pod severním polárním kruhem, v druhém dílu Bílý oceán se pak osudů malé kolonie neblaze dotkne druhá světová válka a německá okupace. Nyní, v létě roku 1946, se hlavní postava románu Ingrid odhodlá ostrov opustit. Je to čin nebývalý – s výjimkou mužů, kteří vyrážejí na několikaměsíční lov tresek na sever na Lofoty, Barroy nikdo dobrovolně neopouští. Ingrid však jde hledat otce své roční dcery, jejíž oči stále víc připomínají ruského zajatce, kterého vlny vyplavily na břeh ostrova po katastrofě lodi Rigel. Ingrid odchází s kufříkem v ruce a s dcerou v šátku přivázaném na břiše. Jde na pevninu, na niž se doposud dostávala jen zřídka a sleduje stopu svého milence mířící na východ ke švédským hranicím, kam ho na podzim roku 1944 sama poslala. Překvapuje ji vše: husté lesy, suchý vítr, bujná pole, ze všeho nejvíc však lidé, kteří jako by ztratili paměť. Neradi na válku vzpomínají a mnozí nemají čisté svědomí, leckdo by rád cosi zatajil. A tak se Ingrid jen obtížně a namáhavě dobírá pravdy.

Sígři nabízejí silný příběh z doby okupace Norska nacistickým Německem. Parta dětí z činžáku na chudém předměstí Osla, jejíž jádro tvoří tři stejně staří kluci Carl, Olav a Roar, prožívá nejdůležitější roky svého dětství. Jsou sice tak říkajíc na šikmé ploše, nechodí do školy, kradou, padělají přídělové lístky a věnují se překupnictví, nicméně tím vším umožňují svým rodinám přežít. Mladí sígři to s rodiči nemají lehké, zejména otcové si odmítají připustit, že jsou to děti, na nichž je rodina existenčně závislá. Významnou roli hraje v knize i každodennost okupovaného města, všudypřítomný strach, ilegální poslech rádia, zmizelí a uvěznění členové rodin. Nejednoznačné profily příslušníků a příslušnic protinacistického odboje i zhoubná aktivita kolaborantů a jejich únik před spravedlností, to všechno je realita válečné doby a doby bezprostředně následující. Jacobsenova kniha se nevyhýbá brutálním scénám a nelítostnému odhalování lidských slabostí, je však i plná empatie. Ke slovu tu opět přichází autorova „chlapská citlivost“, jak charakterizoval jeden z rysů Jacobsenova psaní přední norský kritik Leif Bull. A nebyl by to Roy Jacobsen, aby se při psaní neuchýlil také k tajuplnému, až detektivnímu matení stop.

Sígři nabízejí silný příběh z doby okupace Norska nacistickým Německem. Parta dětí z činžáku na chudém předměstí Osla, jejíž jádro tvoří tři stejně staří kluci Carl, Olav a Roar, prožívá nejdůležitější roky svého dětství. Jsou sice tak říkajíc na šikmé ploše, nechodí do školy, kradou, padělají přídělové lístky a věnují se překupnictví, nicméně tím vším umožňují svým rodinám přežít. Mladí sígři to s rodiči nemají lehké, zejména otcové si odmítají připustit, že jsou to děti, na nichž je rodina existenčně závislá. Významnou roli hraje v knize i každodennost okupovaného města, všudy přítomný strach, ilegální poslech rádia, zmizelí a uvěznění členové rodin. Nejednoznačné profily příslušníků a příslušnic protinacistického odboje i zhoubná aktivita kolaborantů a jejich únik před spravedlností, to všechno je realita válečné doby a doby bezprostředně následující. Jacobsenova kniha se nevyhýbá brutálním scénám a nelítostnému odhalování lidských slabostí, je však i plná empatie. Ke slovu tu opět přichází autorova „chlapská citlivost“, jak charakterizoval jeden z rysů Jacobsenova psaní přední norský kritik Leif Bull. A nebyl by to Roy Jacobsen, aby se při psaní neuchýlil také k tajuplnému, až detektivnímu matení stop.

A háború véget ért, és Ingrid Barroy elhagyja a szigetet, hogy felkutassa lánya apját. Alexander, az orosz hadifogoly, aki túlélte a Rigel elsüllyedését, megpróbált átkelni a hegyeken Svédországba. Most pedig Ingrid keresve követi őt, karjában gyermekükkel, a kislány sötét szemei és egy kézzel írott cetli csak az emlékei a kapcsolatukról. Kutatása során partizánokkal és kollaboránsokkal, menekültekkel és dezertőrökkel, bűnösökkel és a régi rendszer kiszolgálóival találkozik egy olyan országban, amely még mindig magán viseli a megszállás sebhelyeit. Az útja vége előtt kénytelen lesz feltenni magának a kérdést, mennyire ismeri valójában azt a férfit, akiért mindent kockára tett. A várva várt harmadik regény a történelmi sorozatban, amely a Nemzetközi Booker-díj rövid listáján szereplő A láthatatlanokkal kezdődött, a Fehér tengerrel folytatódott, és az egész világon lenyűgözte az olvasókat.