Josef Jedlička

Kde život náš je v půli se svou poutí je úvodním veršem z Pekla Danteho Božské komedie, název se tak již v úvodu staví do trpkého kontrastu k československé realitě 50. let. Autobiografická próza Josefa Jedličky je svědectvím člověka o současnosti zítřků, který svými břitkými pozorovacími schopnostmi odhaluje tragikomický svět stalinské éry. Jednotlivé epizody každodennosti i dějinných zvratů do sebe postupně zapadají a tvoří osobitou koláž, ve které se vzájemně prostupují časová pásma a roviny vzájemně koexistují dobové záznamy (vystoupení Klementa Gottwalda na Staroměstském náměstí), ale také střípky ze života autora (přestěhování do Litvínova, život v koldomě ad.) nebo meditativní úvahy. Svědectví doby je podtrženo poetickým jazykem, který nepostrádá drsnou a aktuální věcnost dosud platné spojitosti a vztahy se přeměňují, čímž se otevírá prostor volným asociacím i svébytné ironii. Jde tak o filozofickou reflexi prostoupenou literárními reminiscencemi a asociacemi, která navazuje na literární tradice předešlých desetiletí.

Svazek obsahuje obě prózy Josefa Jedličky (1927-1990), stále nedoceněné osobnosti české poválečné literatury a esejistiky. Autor byl totiž dvakrát vypovězen z oficiální české kultury, poprvé po únoru 1948, kdy vystoupil z komunistické strany, podruhé po roce 1968, kdy odešel do exilu. První z těchto děl, novela s dantovským názvem, je psaná s básnivým lyrismem i drsnou věcností. Vyrovnává se s obdobím padesátých let dvacátého století. Druhá, Krev není voda, kterou Jedlička napsal v exilu původně pro své vnuky, je rozsáhlou kronikou autorova rodu sahající od poloviny devatenáctého století do druhé světové války. Jde o prvé kriticky ověřené vydání obou knih, editoři přihlíželi k autorovým rukopisům a opravili řadu nepřesností dosavadních vydání. Svazek doprovází rozsáhlý komentář, který zpravuje o genezi próz, jejich přijetí kritikou, analyzuje styl i jednotlivé postupy a motivy a poprvé také podává podrobný přehled o celé Jedličkově tvůrčí biografii.

Soubor pěti esejů z druhé poloviny 60. let se zaměřuje především na problematiku osamělosti člověka v odcizeném světě, postavení a odpovědnosti jednotlivce v čase, vztahu k trvalým hodnotám a tradici. První esej Ornament, který dává název celé knize, pojednává o odcizení člověka následkem snížení dorozumění. Ornament bere Jedlička jako negativní hodnotu. Je pouhou ozdobou bez vnitřního významu. Následující esej Tradice hledá pozitivní východisko, jakousi střední cestu přístupu k minulosti. Pokud je lpění na tradici příliš důkladné, překáží samostatnému a jedinečnému tvořivému činu. Naopak odpor k tradici je v krajní podobě odmítnutím vzpomínky. Třetí esej Odvaha dává důraz na potřebu subjektivního, místy až absurdního činu jednotlivce, který je podmínkou lidské existence. Právě takovým jedincem je pro Jedličku Ivan Diviš, jemuž věnuje esej Riziko spolehlivosti. Soustředí se zde na jeho vzpomínkové dílo Teorie spolehlivosti, které je jakýmsi precedentním systémem hodnot platným pro život. Poslední esej Domov vyvzdorovaný pojednává o osobnosti českého krajináře Bohdana Kopeckého jako jednoho z umělců, kteří utvářejí představu domova.

Soubor pěti esejů z druhé poloviny 60. let se zaměřuje především na problematiku osamělosti člověka v odcizeném světě, postavení a odpovědnosti jednotlivce v čase, vztahu k trvalým hodnotám a tradici. První esej Ornament, který dává název celé knize, pojednává o odcizení člověka následkem snížení dorozumění. Ornament bere Jedlička jako negativní hodnotu. Je pouhou ozdobou bez vnitřního významu. Následující esej Tradice hledá pozitivní východisko, jakousi střední cestu přístupu k minulosti. Pokud je lpění na tradici příliš důkladné, překáží samostatnému a jedinečnému tvořivému činu. Naopak odpor k tradici je v krajní podobě odmítnutím vzpomínky. Třetí esej Odvaha dává důraz na potřebu subjektivního, místy až absurdního činu jednotlivce, který je podmínkou lidské existence. Právě takovým jedincem je pro Jedličku Ivan Diviš, jemuž věnuje esej Riziko spolehlivosti. Soustředí se zde na jeho vzpomínkové dílo Teorie spolehlivosti, které je jakýmsi precedentním systémem hodnot platným pro život. Poslední esej Domov vyvzdorovaný pojednává o osobnosti českého krajináře Bohdana Kopeckého jako jednoho z umělců, kteří utvářejí představu domova.

Dva spisovatelé, kteří významně ovlivnili českou literaturu od šedesátých do devadesátých let 20. století, básník Ivan Diviš a prozaik a esejista Josef Jedlička, se v roce 1969 ocitli v exilu v Mnichově. Byla to pro ně pro oba situace velmi tíživá. Byli přesvědčení, že svou vlast již nikdy nespatří. Jako záchranný pás si zvolili tvorbu společné knihy, již nazvali Poslední průvodce Prahou. Psali ji pro nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v kanadském Torontu. Šlo o jakýsi slovník, do nějž se pokusili v jednotlivých heslech zachytit vše, co si zapamatovali ze života v Praze svého dětství a mládí. Šlo o sebemenší detaily: názvy ulic, firem, obchodů, sportovců, restaurací, parků, zvyků, reklam, prostě všeho, co jim z raných let života uvízlo v paměti. A protože oba byli velcí spisovatelé, vzniklo literární dílo jedinečné. Nakonec kniha v exilu nevyšla. Před svou smrtí její rukopis Ludmila Divišová svěřila nakladatelství Torst k vydání. Edičně ho připravila Klára Soukupová, která svazek opatřila i cenným komentářem a doslovem. Kniha vychází doplněna souborem kreseb Jindřicha Janíčka vytvořených podle dobových fotografií. Jde o poutavé, čtivé a historicky i čtenářsky velmi cenné dílo, o jedinečnou pragensii velké literární ceny.