José Peixoto

Portugalský spisovatel José Luís Peixoto (*1974) na sebe výrazně upozornil už svými prvotinami. V roce 2000 mu vychází krátká básnická próza Zemřel jsi mi (Morreste-me), v níž se vysoce osobitým stylem, který si v drobných obměnách a inovacích uchovává i v následujících knihách, vyrovnává se smrtí svého otce. Z téhož roku je i jeho doposud nejoceňovanější dílo, román Nikdo se nedívá (Nenhum Olhar, česky 2004). Z roku 2001 pochází jeho básnický debut Dítě v troskách (A Criança em Ruínas), který zaujal kritiky a nadchl široké publikum. Vzápětí vznikl kult citlivého, mladého a zároveň vyzrálého autora s vizáží rockové hvězdy, který trvá dodnes. Vedle prózy a poezie se Peixoto věnuje divadlu a žurnalistice, píše též písňové texty.

V románu, jehož děj je umístěn do 80. let 20. století, těží autorova tvůrčí invence ze vzpomínek sahajících hlouběji do minulosti, které se prolínají s prvky fantastického realismu. Podobně jako další Peixotovy prózy vyvěrá i tato z obav o budoucnost rodného kraje Alentejo, oblasti sužované suchem, a v důsledku toho nedostatkem pracovních příležitostí a drastickým vylidňováním. Galveias, zapadlé městečko v portugalském vnitrozemí, jež nicméně pocítilo důsledky koloniální války, si žije monotónním životem, v zajetí tradičních hodnot a značné zaostalosti. Jeho obyvatelé, pilně navštěvující zdejší kostel, ale též pilně hřešící včetně faráře – alkoholika, se po práci na latifundiích nejmocnějšího statkáře a na svých malých hospodářstvích mohou vyžít pouze v kavárně, taverně a v nevěstinci, který je kuriózně zároveň pekárnou. Z letargie je neprobudí ani otřes způsobený pádem neznámého tělesa. Ačkoliv některým převrátí život naruby a sirnatým puchem otráví celý kraj, nedokáže měšťany zásadně vykolejit ze zavedených cest jejich životů. Teprve narození prvního dítěte po oné události je stmelí a vyburcuje k činu, s nímž přichází naděje v obrodu a kontinuitu života městečka.

Francisco Lázaro starší, jeho stolárska dielňa a v nej tajomná miestnosť, od podlahy až po strop plná pokazených klavírov. Francisco Lázaro mladší, tá istá dielňa a sen o maratónskom víťazstve na olympijských hrách v Štokholme. Príbeh viacerých generácií jednej rodiny, ktorý sa spája a rozpletá, po častiach do seba zapadá ako mozaika a plynie spolu s ubiehajúcimi kilometrami na štokholmskom maratóne.

Román tvoří vlastně dvě knihy, které s třicetiletým odstupem vyprávějí dva téměř identické příběhy. Oba se odehrávají v Alenteju, portugalském vnitrozemí, a oba končí tragicky. První kniha vypráví o Josefovi-otci, druhá o Josefovi-synovi. Láska a ženy, avšak ženy anonymní, bezejmenné, jsou velice důležitou součástí nejen jejich životů, ale i celého románu. Magické opakování a cykličnost jsou základem autorovy vyprávěcí techniky a současně jako by vyjadřovaly jakousi osudovost lidského života a jeho koloběh. Román na sebe upoutal pozornost literárního světa a dostal se na přední místa v literárních soutěžích APE a PEN klubu. V roce 2001 získal Cenu Josého Saramaga, která se uděluje za nejlepší portugalsky psané dílo autorovi mladšímu 35 let.