Julius Evola

Julius Evola (1898-1974) patří mezi vůdčí esoteriky a antimodernisty 20. století. V posmrtně vydané sbírce esejí s názvem Metafyzika války, z nichž většina byla napsána ve třicátých a čtyřicátých letech, se zabývá válkou, smrtí a vítězstvím z duchovní a heroické perspektivy. Aby prokázal univerzálnost náboženského přístupu válečníků k boji, poukazuje na příklady ze staroseverských, védských, římských, perských, islámských, křižáckých a jiných tradicí, které dosvědčují nadkulturní pojetí války coby možnosti duchovního osvobození a cesty Boží. Válečnictví jakožto stezku činu považuje za stejně hodnotnou a přinášející nemenší duchovní plody jako stezka rozjímání, která je vlastní mystikům, devocionalitě a meditaci. Věnuje pozornost také moderní, masové a technologické válce, jakož i tehdejší militarizaci společnosti a dalším souvisícím otázkám, kde však převážně přebírá hledisko své země a doby, tj. Mussoliniho Itálie. Text Metafyziky války je opatřen poznámkami překladatelů a redakce, jakož i předmluvou stavící tyto eseje jak do kontextu doby a místa jejich vzniku, tak i do celku autorova myslitelského díla a komplexu filosoficko-esoterické školy integrálního tradicionalismu. V předmluvě je učiněn pokus o jasné odlišení prvků dobové ideologie, jimž se Evola ve zde sesbíraných esejích žel nedokázal vyhnout, od přínosného a nadčasového jádra jeho pojetí duchovního rozměru válečné zkušenosti.

Tantra nemůže být záminkou pro radovánky. Jejím cílem není jak se obvykle tvrdí prožít opravdovou slast. Tantrické překonání předsudků nesmí vést k požitkářství a ani uctívání ženského principu není cílem, ale jen nástrojem tantry. To i mnohem víc alespoň tvrdí tato kniha, která se ostře vymezuje proti konzumnímu duchovnu. Naopak, říká, cílem tantry je překonat lidská omezení, zapálit se vnitřním plamenem a zakusit stav božství a nesmrtelnosti. Julius Evola (1898-1974) byl vůdčí osobností na esoterickém poli své doby a jeho spisy se dodnes těší velké pozornosti. V tantře nacházel uchopení pomíjivého života a jeho přesměrování k nepomíjivým metám. Rozsáhlé znalosti z oblasti hermetismu, buddhismu a metafyziky sexu mu umožnily představit syntézu tantry jakožto neortodoxní nauky, která sahá na odvěké aspirace lidstva.

Vzpoura proti modernímu světu je jedním z opomíjených, ale i velice kontroverzních literárních milníků 20. století. Rozvádí zdrcující kritiku moderního Západu, založeného na konzumu a sekularismu, masové konformitě a průměrnosti, jež staví do kontrastu s aristokratickým heroismem a náboženským rozjímáním. Ideál společnosti vidí v nadčasové Tradici duchovních proudů předmoderního světa, kdy božské a numinózní ještě bylo součástí lidského života. Autorem Vzpoury je italský baron Julius Evola (1898-1974). Krátce a intenzivně koketoval s dadaismem a filosofickým idealismem, aby se následně obrátil k studiu hermetismu a esoterismu. Po obeznámení s dílem Reného Guénona přijal stěžejní ideje jeho integrálního tradicionalismu. Vstoupil do polemik s fašistickým režimem, doufaje, že se mu jej podaří naklonit své vizi. Po válce byl obvinění z obhajoby fašismu zbaven a do konce života se těšil pověsti vůdčího literáta na poli duchovní vědy. Evola v tomto svém opus magnum překonává dobový historicismus a tvrdí, že prostřednictvím profánního Západu dochází k pádu lidstva z bytostí „stvořených na obraz Boží“ na bezduché roboty. Ve svém monumentálním veledíle Vzpoura proti modernímu světu představuje svou vizi metafyziky dějin.

Proslulý italský znalec náboženství, filosof a esoterik Julius Evola (1898–1974) v knize Doktrína probuzení vyzdvihuje raný buddhismus jakožto duchovní nauku, jež neztrácí čas spekulacemi a obřady a směřuje výhradně k odpoutání a vnitřní nepodmíněnosti. Označuje jej za učení vyhrazené pro elity, přičemž jeho pozdější podobu náboženství přístupného každému považuje za úpadkovou. Tvrdí, že jádro buddhismu je metafyzické a iniciační, takže jakákoli interpretace buddhismu coby pouhého moralismu stojícího na soucitu, humanitarismu a utíkání před životem je veskrze plytká, profánní a povrchní. Evola prohlašuje původní buddhismus za doktrínu, jež plně odpovídá vnitřnímu rozpoložení kasty kšatrijů čili válečníků. Tito válečníci hrdinně neulpívají na ničem z tohoto ani žádného jiného světa, dokonce ani na samotné ideji „odpoutání“. Zabývá se především praktickou stránkou buddhismu, jeho propracovaným systémem askeze a svůj výklad opírá zásadně jenom o nejstarší buddhistické texty. Tvrdí, že techniky oproštění lze snadno oddělit od zbytku Buddhovy nauky, takže jich ve svém každodenním životě mohou využít i nebuddhisté.