Jan Kačer

Vyjel jsem k mámě a teď pokračuju mírnou oklikou. V místech, kterými vede, jsem pobyl letmo a je tam plno tajemství. A harmonie je stále víc a víc neuchopitelná. Kdysi jsem slyšel o holčičce, která tak milovala Ladův obraz vodníka sedícího při měsíčku na břehu rybníka a tak se jí líbil ten úplněk, že dlouho dloubala prstíkem, až ten měsíček snědla. I mně se chce v úžasu nad nekonečnou krásou spolykat stromy a vláčné louky a srny na palouku a káňata nad námi a vodu z potoka. A když se vracím a dívám se do nekonečné roviny se žloutnoucím žitem, vysychajícím potokem s olšemi a skromnými břízkami, slyším lokálku houkající u Moravan a dohlédám k Chrudimi, až k Železným horám, a do nebe a do mraků, vím, že jsem doma. A chce se mi, jako té holčičce, všechno jednou provždy podržet jako obraz, jako skutečnost, jako realitu začínající za hranicemi umění. A jemnou škvírou mezi mraky se prodírá slunce a za ním vykukuje on, ten pán všeho a jeho míra, co to všechno způsobil, a zaslechnu cosi, co zní jako... láska.

Knížka je o podzimu: Višnička před mým oknem je sedřená větrem. Listí zežloutlé, svěží zeleň léta je vzpomínkou. Tu a tam stopky seschlých, nesklizených višní. Jeřáb z Vysočiny, jeden z mých milovaných stromů, je celý zarudlý, jako by se styděl, že letošní jeřabiny nebyly tak šťavnaté jako jiná léta. Slivoň, kterou jsem furiantsky vsadil do lipové aleje, si už ale své místo uhájila a je v tom podzimním dni vytrvale zelená. Nabízí se tesknota po zakončeném létu, ale přemáhá ji radost z harmonie barev, z vlídného očekávání zimy. Knížka je o přátelství: O trýznivém smutku z odcházení i o radostném pocitu štěstí ze zázraku spoluúčasti na životě s těmi, co se sice vzdalují, ale neodejdou nikdy. Před rychlostí prchajícího času přivíráme oči a jako zářící body na cestě potkáváme přátele. Otevřeme knihu - a na první stránce věnování: Na okus A. B. Natahujeme hodiny - dar tety Puni. Psací stroj od strýce Oldíka, štíhlého krasavce z Tišnova. Ruce po tátovi, oči po mamince. Zasněnou a tajemnou touhu po ženě, žvatlání na pískovišti s naléhavou připomínkou dcer a vnoučat, po předcích. Procházíme městy a místy. Tady bydleli, tady bydlí. Tehdy pršelo a sníh byl bílý. Jsou tu i vůně a písně a Mahler a Janáček. I Othello a Evald. Dcery Simonka, Klárka, Adélka a jejich děti. Tisíce vztahů a podaných rukou. Noční i denní sny. Touha po bezpečí a neukojitelná zvědavost na zázraky neznáma. Hledání a nacházení toho nejvzácnějšího na Zemi i ve Vesmíru. Přátelství. Hledání všude. Tady i nad střechami domů, až kam oko dohlédne. Kam nedohlédne, dohlédá srdce. Smrti navzdory. Hodiny po tetičce potřebují natáhnout. Je poledne. Státní svátek bílého lva. I s ním se kamarádím. Někteří přátelé přišli, někteří přicházejí a jiní, jak věřím, přijdou. Slyším ševelení křídel.

Václav Havel znal spisovatelku Edu Kriseovou z disentu. Prožila s ním nejbouřlivější revoluční týdny a stala se nejprve jeho poradkyní a potom ředitelkou odboru Stížností a milostí na Pražském hradě. To, co se dělo tenkrát, se už nikdy nebude opakovat: vlády se chopili myslitelé, spisovatelé, filozofové... Sice bez praktických zkušeností s vládnutím, ale s těmi nejčistšími úmysly. Autorka záměrně napsala život kladného hrdiny, aby lidé dostali příklad, idol, po marasmu, v němž žili čtyřicet let. Aby pochopili, že se vyplatí být slušný a držet se své pravdy a život má smysl jenom tehdy, když ho člověk žije ve vlastní celistvosti, a že stojí za to obětovat to osobní zájmu celé společnosti. Též očišťuje pověst české národní buržoazie, rodiny, z níž Václav pocházel a zachycuje vzpomínky Havlových kamarádů a současníků, aby z jejich paměti vystupoval Václav Havel nejopravdověji a nejživěji jako člověk se svými „výšinami i nížinami“. Dvacet pět let po Sametové revoluci tyto ideály a hodnoty stále postrádáme a z prvotního nadšení jsme vystřízlivěli snad až příliš. Od utopie k realitě je proto název zamyšlení či shrnutí, které autorka do tohoto nového vydání připsala. Oproti prvnímu vydání v něm mapuje také ony nezapomenutelné první dva roky, které s Václavem Havlem na Hradě prožila. Tyto někdy úsměvné, jindy vážné vzpomínky jsou jedinečným svědectvím doby a vycházejí vůbec poprvé. CDmp3 - cca 12 hodin

Hrají a zpívají Pavel Jurkovič, Symposium musicum a Pražští madrigalisté (řízení Miroslavem Venhodou) K výročí krále Karla IV. (700 let od jeho narození uplyne 14. 5. 1316) vychází v jednom kompletu nahrávka zachycující mluvené slovo i ukázky původní středověké hudby, tak jak zněla v českých zemích v době vlády našeho nejvýznamnějšího panovníka. Vlastní životopis, sepsaný Karlem IV. pod názvem Vita Caroli, je jako literární autoportrét v evropské středověké literatuře ojedinělým dílem. Výjimečnost autorovy osobnosti spočívala už v tom, že na rozdíl od svých současníků na evropských trůnech, kteří nedovedli číst ani psát, byl Karel Lucemburský člověkem nesmírně vzdělaným, vystudoval pařížskou Sorbonnu a plynně hovořil i psal v pěti evropských jazycích. Své vladařství pojímal král Karel IV. v duchu teorií sv. Augustina jako službu a v souladu s tím se snažil vykonávat i své „řemeslo královské“. Bohaté životní osudy a zkušenosti z mládí se rozhodl zachytit proto, aby postavil před oči svých nástupců „zrcadlo knížecí“, tedy jakési výchovné resumé bouřlivých dobrodružství, prokládaných teologicko mravními úvahami. Píše také nesmírně zajímavě o svých věšteckých schopnostech. Jan Kačer čte Vlastní životopis v dokonalém souznění s Karlovým vynikajícím dílem literárním, historiografickým i vladařským. Na tuto slavnostní četbu navazuje rekonstrukce hudebních kompozic mnohotvárné podoby hudby doby Karlovy, pro niž je charakteristické dynamické pronikání nových výrazových struktur. Styl hudby komponované v pařížské katedrále Notre Dame či podoba tzv. ars nova a hudby italského Trecenta zdomácněly v Čechách v kratších písňových formách, oblíbených v klášterech, mezi studenty a kleriky pro svůj energický modální rytmus a muzikantské pohrávání s jednotlivými hlasy. Pronikl i do taneční a populární hudby, studentských koled a světských milostných písní. Pozoruhodná demokratičnost hudební kultury doby Karlovy se projevuje i v písních duchovně lyrických, v nichž se prosazovala vedle latiny stále více čeština. Soubory Symposium musicum a Pražští madrigalisté představují tuto mnohotvárnou podobu středověké hudby a písní s dobovými nástroji v zasvěcené interpretaci. Poklady z archivu Supraphonu: četba z výjimečného literárního díla našeho nejvýznamnějšího panovníka, doprovázená hudbou a zpěvem písní, které mohl Karel IV. slýchat v chrámu i na hostinách

Uznávaný herec a režisér JAN KAČER v jednotlivých kapitolách vzpomíná na dětství, někdy idylické, jindy poznamenané válkou, na tatínkův tragický odchod a především na slavné divadelní a filmové kolegy.

Vyjel jsem k mámě a teď pokračuju mírnou oklikou. V místech, kterými vede, jsem pobyl letmo a je tam plno tajemství. A harmonie je stále víc a víc neuchopitelná. Kdysi jsem slyšel o holčičce, která tak milovala Ladův obraz vodníka sedícího při měsíčku na břehu rybníka a tak se jí líbil ten úplněk, že dlouho dloubala prstíkem, až ten měsíček snědla. I mně se chce v úžasu nad nekonečnou krásou spolykat stromy a vláčné louky a srny na palouku a káňata nad námi a vodu z potoka. A když se vracím a dívám se do nekonečné roviny se žloutnoucím žitem, vysychajícím potokem s olšemi a skromnými břízkami, slyším lokálku houkající u Moravan a dohlédám k Chrudimi, až k Železným horám, a do nebe a do mraků, vím, že jsem doma. A chce se mi, jako té holčičce, všechno jednou provždy podržet jako obraz, jako skutečnost, jako realitu začínající za hranicemi umění. A jemnou škvírou mezi mraky se prodírá slunce a za ním vykukuje on, ten pán všeho a jeho míra, co to všechno způsobil, a zaslechnu cosi, co zní jako... láska.

Vzpomínková nádherná "bergmanovsky" houpavá biografie předního českého režiséra a herce vyšla ve dvou podobách. Tato verze neobsahuje CD - viz Jedu k mámě s CD.