Vladimír Kouřil

Africké květiny přinášejí širší zamyšlení nad jazzovou hudbou jako fenoménem, na němž stojí existence veškeré populární hudby. Autor připomíná také okolnosti vzniku a vývoje jazzu, rock’n’rollu a zabývá se hudební globalizací. Kniha ukazuje, co všechno se v souvislosti hlavně s jazzem, ale nakonec hudbou obecně, může honit v hlavě člověku, který s ní žije desítky let, je jejím náruživým posluchačem, propagátorem, hodně toho o ní ví a „něco“ si o ní také myslí. Vladimír Kouřil patří k nejserióznějším hudebním publicistům a kritikům, kteří se jazzem dlouhá léta zabývají. Nejde tedy o „z vody vyvařenou“ dojmologii, nýbrž o soudy stojící na pevných nohou zvládnuté faktografie, mimořádné posluchačské zkušenosti a v neposlední řadě i značných mezioborových znalostí. Nejednou zde zabrousíme do literatury či výtvarného umění. Titul knihy Africké květiny odkazuje na fakt, že cesta vývoje nejen jazzu, ale celé civilizace vyšla z lůna afrického kontinentu. Přímým podnětem pak byla jedna z nejkrásnějších skladeb Dukea Ellingtona Flaurette Africaine napsaná pod dojmem jeho pracovního pobytu v Paříži.

Druhá beletristická kniha předního jazzového publicisty Vladimíra Kouřila, zve do tichého, básnicky vnímaného světa. Citlivě napsané povídky, ze kterých dýchá autorova zkušenost pětasedmdesátníka s úctyhodným množstvím absorbovaného, volně plyne prostorem i časem.

V deseti povídkách knihy Kámen a mouka se známý hudební publicista Vladimír Kouřil (*1944), autor pěti knih o rock´n´rollu a jazzu, poprvé čtenářům představuje jako prozaik. Vypráví příběhy zdánlivě spolu nesouvisející a přesto skládajících obraz jednoho lidského života. V klidném tempu, jakoby jen nenápadně a na okraj dnešních dnů, Kouřilovy povídky podávají svědectví o snech a prožitcích celé jedné generace a vypovídají o naší zemi v průběhu více než šedesáti let. Jejich shrnujícím mottem by velice dobře mohla být autorova věta „A klasický rock´n´roll a jazz rozechvívají nadále ten drobet vesmíru, v němž žiji…“.

Autor, šiřitel jazzové víry, vzdává hold muzikantské generaci, která nastoupila na pódia v počátcích politické „normalizace“ po srpnu 1968, aby udržela v čase morálních devastací kontinuitu našeho jazzu zahájenou slibně už v éře ranného swingu, těžce pak prožívající zrod jazzové moderny v čase budovatelských písní, a tak se bok po boku s dozrávajícím rockem podílela na děravění železné opony.

Jméno hudebního publicisty Vladimíra Kouřila (* 1944) je natolik známé, že ho čtenářům není třeba představovat: činovník Jazzové sekce, politický vězeň, autor mnoha knih o hudbě, zejména jazzu, dvou povídkových sbírek a románu. A ovšem též činorodý organizátor pořadů o jazzové hudbě a její neúnavný propagátor. Nyní Vladimír Kouřil přichází ke čtenářům s knihou svých pamětí. Dal jí název Na pouti a podtitul Biografický cestopis. Jsou to vzpomínky pojaté velmi osobitě. V osmi kapitolách (Na pouti, Krajiny života, Josef, syn Jana, Hnětení duše, Moje světové války, Avitaminóza, Podzimní deník z jara a Na konári) autor nezapře svůj prozaický talent založený na detailní drobnokresbě i schopnost zasadit události vlastního života do širokého rámce krajinného, rodového, kulturního, společenského a dějinného. Událostmi nejnabitější je kapitola Avitaminóza, přibližující dramatické okolnosti činnosti Jazzové sekce, jejího stíhání a autorova věznění. V knize se vedle Kouřilových životních peripetií dočteme mnoho o hudbě, která je pro něj tím hlavním a nejvíce inspirujícím darem, jenž dává lidskému životu smysl a naplňuje ho krásou. Vladimír Kouřil je pamětníkem, jemuž je dobré naslouchat. Číst jeho svědectví a přemýšlet o něm by měl každý. Pro milovníky hudby – zejména rock?n?rollu a jazzu – jde o knihu, kterou nemohou opomenout.

Hudební publicista Vladimír Kouřil (* 1944), činovník Jazzové sekce, politický vězeň, autor mnoha publikací o hudbě a její neúnavný propagátor, připravil souborné vydání své poezie. Základem knihy jsou texty psané během osmiměsíční vazby v Ruzyni (1986–1987), k nimž autor připojil další básně ze svého archivu a celou sbírku nazval Když jsme spolu pod hvězdami žili (poezií).¨ Vladimír Kouřil se nepovažuje za básníka, proto sám na obálku knihy napsal: „Od středoškolských let jsem čtenářem poezie. Ale nikdy jsem ji nepsal programově, cílevědomě. Vždy jednou za čas pod tíhou událostí, nejen osobních, si poezií trápení odlehčím. Pak třeba několik let zase ani verš – píši hlavně jiné věci: o jazzu pro časopisy, knížky o hudbě, také už beletrii.“ Přesto je dobré se s Kouřilovou poezií blíže seznámit. Čtenáři jistě s radostí a pochopením ocení netradiční postřehy a úvahy, o nichž se vyplácí přemýšlet a které doplňují svědectví tohoto významného pamětníka poválečné neoficiální kultury.