Zdeněk Kratochvíl

Při jakémkoli uvažování o evoluční teorii se každému ihned vybaví jméno Charlese Darwina, méně je však známo, že nebyl bez předchůdců. Autoři této knihy studují starší předlohy moderní teorie evoluce a ukazují, že její některé důležité prvky se v zárodku objevují již v antice, i když tam ještě nelze najít její všechny klíčové rysy. Kniha dále představuje dynamické myšlení proměňujícího se světa, typické pro některé nejstarší řecké myslitele, které je základnímu konceptu evoluce přinejmenším otevřeno. Výklad mapuje výskyt evolučních názorů a výkladů, rozsáhle se věnuje raným iónským myslitelům, obzvláště Anaximandrovi a Hérakleitovi, z pozdějších autorů pak Empedokleovi a Lucretiovi. Pozornost je zaměřena i na teleologické myšlení klasické doby, které zabránilo dalšímu vývoji pro toevolučního myšlení.Na závěr se autoři pokoušejí najít odpověď na otázku, co stálo v cestě tomu, aby s touto přelomovou teorií přišel někdo jiný mnohem dříve.

Kniha ukazuje různé koncepty dějin filosofie jako alternativy určení filosofie, je záměrně provokativní až subverzní, ne však alternativní po způsobu záhadologů a podobných alternativců. Autor nemiluje pochopení filosofie jako nejobecnější nebo dokonce humanitní vědy; upřednostňuje představu filosofie jako myšlenkového pohybu uvnitř pomyslného trojúhelníku vědy (hlavně přírodní), umění a náboženství. V první části knihy rozmotává spletité vztahy různých tradic uvnitř dějin filosofie, různá určení filosofie, odkrývá v nich roli falz, hlavně však roli iluzí. Oklepávání fasády iluzí, pokrytecky zakrývajících myšlenkové stavby, má svou tradici od antiky po novodobou dekonstrukci. Mají dějiny smysl? Samozřejmě, přece jsme je napsali tak, aby měly právě ten, který chceme! Bez podvodu nemohou vypadat libovolně, přesto je možných alternativ velice mnoho. Záleží na výběru autoru a témat, na jejich utřídění, na akcentech výkladu... V druhé části nabízí náčrt jedné z mnoha možných alternativ dějin filosofie. Střídavě vybírá témata jinde většinou okrajová nebo zcela opomíjená, méně obvyklé interpretace tradičně slavných témat, diskutuje možná rozcestí. Zahrává si s představou, že skok od iónských předsokratiku ke Galileimu, Darwinovi a kvantové fyzice by nás ušetřil řady metafyzických pseudoproblému a nadbytečných pojmu: podstat, celkového účelu, záměny náboženství s První Příčinou a Velkým Hodinářem, iluze jednoznačnosti, subjektu a objektu. Za nejtíživější problém považuje nadvládu jazyka, do níž nás dostává jak tradiční metafyzika, tak i sofistické myšlení a většina humanitně orientovaných filosofických inspirací v nové době.

Monografie o Anaxagorovi představuje intelektuální proměnu starší iónské přírodovědy a archaické filosofie v duchu „osvícenství“ řecké raně klasické doby. Ne náhodou se prý v Athénách Anaxagorovi přezdívalo „Rozum“. Nejen že „přinesl filosofii do Athén“, ale také ji proměnil tím, že hledal stálý základ změn všech věcí. Ze starší iónské naučné prózy vytváří žánr, který už silně připomíná pozdější filosofické a vědecké texty. Obsah je ovšem odkazem svobodomyslného intelektuála. Výklad všech zachovaných fragmentů Anaxagorova díla (v novém původním překladu) i testimonií o něm a o jeho nauce se soustředí na objev limitně malých veličin, nový důraz na mysl včetně jakési náboženské reformy či přírodovědné novinky, například pochopení Slunce nebo meteoritů. Anaxagorás tyto novinky představuje v rámci tradiční iónské jednoty světa, který ještě není rozdělen na nebeský a pozemský, materiální a tělesný. Stále si ještě vystačí bez představy účelového uspořádání světa. Účelné jednání je spíše způsobem, kterým lidé (a patrně i ostatní živočichové) alespoň na čas kompenzují svoji konečnost a omezenost, zatímco svět nic takového nemá zapotřebí. Vláda mysli zatím není podřízena účelu, zůstává svobodná.

Z. Kratochvíl svůj text označuje jako „pokus o sestup na nejistou a bohatou půdu zkušenosti přírody - na půdu přirozené zkušenosti“. V úvodu autor podává etymologický výklad pojmu příroda, respektive přirozenost, a zabývá se jejími jednotlivými aspekty (co vše k celku přirozenosti patří, jakým způsobem ji uchopujeme…). Z. Kratochvíl upozorňuje, že zasutí smyslu pro přirozenost se projevuje poškozením světa - proto je nutné zabývat se světem a jeho pluralitou - jako pozadím jevů a kontextem věcí, jako sounáležitostí horizontů, jako paradigmatem uchopování přirozeností. Avšak existuje i svět přirozený, ne jen jako problém filosofický, ale také jako problém životní. Kratochvíl dále podává výklad kategorií, pomocí kterých svět vnímáme: hmoty, prostoru a času. Další kapitoly Kratochvíl věnuje živé přírodě (ptá se po identitě živého organismu, vztahu života a bytí), evoluci (pokouší se o „zkušenostní popis evolučního dění, rozebírá Darwina a neodarwinistický evolucionismus) a noetické problematice (poznatelnost živého). Hovoří o paradigmatech skutečnosti, přičemž se zaměřuje na novověké paradigma.

The Philosophy of Living Nature je anglickým překladem přepracované verze Kratochvílovy knihy Filosofie živé přírody (1994), dnes již klasické práce zabývající se přirozeným světem a možnostmi jeho poznání. Od filosofického pojmu přírody/přirozenosti postupuje přes jednotlivé přirozenosti k tématům kosmu, prostoru a času, evoluce a živých organismů až k otázce místa člověka v přírodě a jeho zobrazování přirozenosti.

Kniha představuje dějiny filosofie od archaického Řecka do konce evropské renesance sledované v kontextu dějin vědy, náboženství a kultury jako celku. Na rozdíl od jiných dějin filosofie je zde kladen důraz na dobový rámec výkladu filosofických nauk, které proto nejsou zařazovány do uměle vytvořených "-ismů". Tato rozšířená (v antické části) a razantně přepracovaná verze knihy Mýtus, filosofie a věda - Filosofie mezi Homérem a Descartem (1993) vznikla na základě zkušeností z práce autora se studenty Univerzity Karlovy a je vhodná také jako úvod do studia filosofie.