Julio Llamazares

Strhující román zavádí čtenáře do hor provincie León na severu Španelska. Bezprostředně po skončení španělské občanské války a po vítězství frankistických vojsk přežívají v horách bojovníci republikánské armády, jimž se včas nepodařilo překročit hranice a dostat se na francouzskou stranu. Ramiro, Juan, Gildo a Ángel se měsíce a roky ukrývají v jeskyni opuštěných dolů, vystaveni nebezpečí pronásledování četníku, bez kontaktu s lidmi, často bez denního světla, vystaveni nepřízni počasí, hladu a nepohodě. Historické okolnosti čteme mezi řádky, román se soustředí na zkoumání hranice, za kterou člověk může zajít při obraně svého vlastního holého života a za níž už přestává být člověkem. Působivost románu, autorova silného debutu, je umocněna autorovým poetickým jazykem, jímž postihuje nejen krásu leonských hor, ale i drsnost života, spíše prežívání, republikánských partyzánu (maquis) v nich. V roce 1987 román zfilmoval španělský režisér Julio Sánchez Valdés.

Meditativní příběh, jehož hlavními hrdiny jsou plynutí času a paměť. Kniha o vztazích mezi rodiči a dětmi, mezi milenci a přáteli, o setkáváních a loučeních, o jednom lidském životě, který může být životem každého z nás. Příběh univerzitního profesora, který žil v průběhu svého života po celé Evropě, aniž kde zapustil kořeny, a který se jednoho léta vrací se svým dvanáctiletým synem na Ibizu, kde prožil své mládí s týmž dychtivým očekáváním věcí příštích jako dnes jeho syn. Chce synovi ukázat hvězdy padající během zázračné noci svatého Vavřince (perseidy). Pozorování hvězdné oblohy, přítomnost syna, od něhož po rozvodu žije odloučen, vůně venkova a moře přinášejí vzpomínky na uplynulá léta, životní úspěchy, ale i nezdary, erotické reminiscence i vzpomínky na ty, kdo už nežijí. Každá padající hvězda je jedním lidským osudem, přítomností něčeho, co už není, podobně jako světlo hvězd je časově posunutým optickým klamem. Julio Llamazares je mistrem v použití přesného, ale působivého metaforického jazyka, jímž dokáže vykreslit poetickou atmosféru jedné magické noci, během níž myslí stárnoucího profesora proběhne celý jeho dosavadní život, dnes už prostý onoho dřívějšího očekávání.

Nejúspěšnější, částečně autobiografická novela španělského spisovatele Julia Llamazarese je poetickou, lyrickou kontemplací o samotě, času, šílenství a smrti. Kniha je monologem hlavního protagonisty, posledního žijícího obyvatele již jinak opuštěné a zaniklé aragonské vesnice s názvem Ainielle (vesnice má svůj předobraz v autorově rodném místě, které bylo krátce po jeho narození zatopeno vodou z nedaleko postavené přehrady). Vypravěč, sám již na prahu smrti, si mezi „žlutým deštěm“ podzimního listí a halucinační bělostí sněhu v paměti vyvolává a zpřítomňuje ostatní obyvatele vesnice, kteří z místa již odešli nebo zemřeli, a čelí hrůzám, jejichž zvýšená přítomnost v jeho mysli je vybičována vnější samotou. Příroda se ujímá plné vlády, místa živých obyvatel zabírají mrtví, nastává obtížný úkol stát se klíčníkem důstojně zamykajícím rozpadávající se bránu času.

Nejúspěšnější, částečně autobiografická novela španělského spisovatele Julia Llamazarese je poetickou, lyrickou kontemplací o samotě, času, šílenství a smrti. Kniha je monologem hlavního protagonisty, posledního žijícího obyvatele již jinak opuštěné a zaniklé aragonské vesnice s názvem Ainielle (vesnice má svůj předobraz v autorově rodném místě, které bylo krátce po jeho narození zatopeno vodou z nedaleko postavené přehrady). Vypravěč, sám již na prahu smrti, si mezi „žlutým deštěm“ podzimního listí a halucinační bělostí sněhu v paměti vyvolává a zpřítomňuje ostatní obyvatele vesnice, kteří z místa již odešli nebo zemřeli, a čelí hrůzám, jejichž zvýšená přítomnost v jeho mysli je vybičována vnější samotou. Příroda se ujímá plné vlády, místa živých obyvatel zabírají mrtví, nastává obtížný úkol stát se klíčníkem důstojně zamykajícím rozpadávající se bránu času.

Nejúspěšnější, částečně autobiografická novela španělského spisovatele Julia Llamazarese je poetickou, lyrickou kontemplací o samotě, času, šílenství a smrti. Kniha je monologem hlavního protagonisty, posledního žijícího obyvatele již jinak opuštěné a zaniklé aragonské vesnice s názvem Ainielle (vesnice má svůj předobraz v autorově rodném místě, které bylo krátce po jeho narození zatopeno vodou z nedaleko postavené přehrady). Vypravěč, sám již na prahu smrti, si mezi „žlutým deštěm“ podzimního listí a halucinační bělostí sněhu v paměti vyvolává a zpřítomňuje ostatní obyvatele vesnice, kteří z místa již odešli nebo zemřeli, a čelí hrůzám, jejichž zvýšená přítomnost v jeho mysli je vybičována vnější samotou. Příroda se ujímá plné vlády, místa živých obyvatel zabírají mrtví, nastává obtížný úkol stát se klíčníkem důstojně zamykajícím rozpadávající se bránu času.