Miriam Löwensteinová

Dílo výjimečného korejského básníka (1807–1863), aristokrata původem, tuláka z vlastní vůle, milovníka alkoholu, žen a scenérií, jenž se stal mýtem už za svého života.

Opakované setkání dvou významných osobností, strýce a synovce Čonga Tasana a Čonga Hasanga, tvoří rámec vrstevnatého románu dnes již zesnulé spisovatelky Han Musuk, zasazeného do období počátku 19. století. Debata slavného konfuciánského literáta s pozdějším nejznámějším korejským křesťanským mučedníkem jako by přesně kopírovala tehdejší názorový vývoj celé korejské společnosti: začíná strýcovým odporem k synovci, představiteli „strašlivé víry“, která způsobila pád vážené rodiny a smrt mnoha jejích členů, a ústí k závěrečnému smíření. Křesťanství bylo v té době velmi krutě pronásledováno a každý z utajených stoupenců víry byl vystaven nemilosrdnému útisku, provinění jednotlivce zasahovalo celou jeho rodinu a na denním pořádku byly zrady a udávání. I v této atmosféře se Čong Hasang nebývale hrdinně zasazoval o to, aby do země přišli z Číny první misionáři. Četné vedlejší motivy a příběhy mnoha dalších postav čtenáři poskytnou barvitý a komplexní obraz tehdejší korejské společnosti a jejích myšlenkových proudů – zavedou ho do královského paláce prolezlého zákulisními intrikami, mezi tlumočníky a obchodníky, na tržiště, do nejtěžšího žaláře i na strastiplnou pouť korejského poselstva do Pekingu, do vyhnanství odlehlého venkova, mezi šamany i na buddhistický pohřeb. Han Musuk román prokládá autentickými citacemi historických a filosofických spisů a poezie a vkládá do něj i bezmála detektivní zápletku zázračného a současně tragického setkání tří v dětství ztracených sester. Tím se kniha stává skutečnou románovou freskou barvitě představující historii, zvyky a lidi pro nás tak exotické země.

Pak Hjongso (nar. 1972) je relativně novou tváří na korejské literární scéně, jeden z autorů moderní globalizované kultury. Jeho výhradně prozaická díla jsou typická svým nekorejským prostorem, ale i postavami. Na autorově hodnocení se korejská literární kritika nedokáže shodnout, vytýká se mu pochybná estetika a překombinovaná, až nečitelná stavba románů. Na druhé straně se objevují hlasy, které v jeho díle vidí téma hledání moderní korejské identity. Pakovy prózy jsou zatím mimo Koreu málo známé, román „Nana za úsvitu“ má českým překladem v zahraničí premiéru. „Nana za úsvitu“ (2010) je situována do Bangkoku, kam na své cestě do Afriky zamíří čerstvý absolvent univerzity, Korejec Leo. Ocitne se v prostředí tamních prostitutek a thajského podsvětí, v barevném, nejasně kódovaném mezinárodním a kulturně proměnlivém ovzduší, absolutně cizím pro jeho dosavadní úzkou spořádanou zkušenost. Scénou defilují další zajímavé postavy, většinou cizinci, pro něž je Bangkok nikoliv exilem, ale novým domovem. Základní romantický příběh mezi Leem a Phloi je nahlížen v časovém úseku patnácti let nezvyklou optikou reinkarnace, spojující osudy naivního Korejce s thajskou prostitutkou vazbami z minulého života.

Skříň #13, prvotina dnes nejen v Koreji známého prozaika Kim Onsua, považovaného za jeden z největších objevů desátých let nového tisíciletí, je ve všech směrech románem 21. století. Fantaskní, lehce absurdní a vkusně vtipný text s téměř uvěřitelnou zápletkou se rozvíjí nenápadně až nevinně, od poloviny přidává na tempu, akčnosti a místy přechází v thriller. Kim Onsuova Skříň je úplně prozaická stará plechová registračka v jednom výzkumném ústavu a v ní starosvětský doktor Kwon shromažďuje záznamy o všemožných případech abnormálních stavů a odchylek. Složky obsahují exaktní měření, ale i příběhy postižených. Zdá se, že za tím vším musí být ještě něco – co vypravěč nedokáže postihnout a co nám uniká. Záznamy vyprávějí o muži, kterému roste z prstu ginkgo, chlápka, který se chce z šílené lásky za každou cenu proměnit v kočku, člověka s dřevěnými prsty prorůstající masem, sedmkrát zemřelou dívku, která už se nechce svého dalšího pohřbu účastnit, oboupohlavní ženu s ještěrkou na prsou. Některé registrované udržuje při životě benzín, elektřina, ale i sklo či papír, dalším mizí čas, upadají do spánku a popírají zákonitosti časoprostoru. To všechno pochopitelně nezajímá jen vědce…

Jihokorejský prozaik Pak Mingju (nar. 1968) se svými absurdními, lehce filosofickými, fantaskními a skvěle napsanými texty zabydlel v posledním desetiletí mezi elitou světových spisovatelů. Už první sbírka povídek Castella vyvolala senzaci a nadšení čtenářů napříč světadíly i generacemi, podobný úspěch měly také následující novely a romány. V deseti povídkách Castelly bloumáme reálným světem, ovšem s nadstandardní nabídkou: zavíráme dobro a zlo do zuřivé ledničky, cestujeme po světě bez omezení na kachních šlapadlech, do vesmíru nás vystřelí letadélko na gumičce, při nadměrném provozování onlinových her se staneme roztomilým mývalem. O vlastní bezvýznamnosti čtenáře poučí povolání pušmena, ale i soužití ve stísněném prostoru. Kdo je příliš spokojený se stavem zeměkoule, pochopí, že je třeba počítat s útokem krakatic nebo s UFO vyslaných korporáty. Na druhé straně máme vždycky možnost stát se predátorem a vydělit se z davu ponižovaných. Pro čtení Pak Mingjua nemusí být člověk vzdělaný, natož rozumět korejským reáliím. Není ani nutné pokoušet se přečíst všechny vrstvy jeho textů, složitě nad nimi spekulovat nebo probouzet vlastní špatné sociální svědomí. Pak Mingju je mezi korejskými postmodernisty fenomén. Umí psát a zaujmout, protože má výraznou schopnost jak potěšit, tak i šokovat.