Anton Markoš

Může po objevení a luštění DNA přijít ještě větší objev? Je biologie pořád ten samý obor, kterého základy se vyučují ve školách? Co překvapilo i nositele Nobelových cen? Jaký je rozdíl ve vnímání živých bytostí a strojů? Anton Markoš ve své další publikaci odhaluje dobrodružství, která prožívá současná biologie.

Co předurčuje bakterii, člověka nebo růži k tomu, že rozumí světu? Jak se Homo sapiens proměnil za posledních 40 000 let, biologie donedávna opomíjela. Zamrzla snad naše biologická evoluce, zatímco došlo k explozi lidských kultur, jazyků a spirituality? Je růže stroj či dokonce krystal, anebo se vztahuje ke světu? Biolog Anton Markoš zve ke čtivému zamyšlení nad tím, jak my, všechny živé bytosti, rozumíme světu. Jde o první český příspěvek k rozvíjející se biosémiotice.

Kniha je jedním z pokusů o zodpovězení otázek Co je život? a Jak život vznikal? Autor s použitím hraničního oboru biosémiotiky nasvěcuje odpovědi z oblastí nauk přírodních i humanitních a pokouší se o jejich sjednocení. Líčí koevoluci planety a života a jeho postupnou emancipaci a evoluci. Chce ukázat, že mantinely současné biologie mohou být těsné pro popis živého. Co se však stane, když mantinel přeskočíme – a máme to zapotřebí? A smíme? A pokud ano, nebude to vše „hrou se skleněnými perlami“? Zkusme to a uvidíme, s jakou zkušeností se vrátíme.

Autor je biolog, a tato kniha představuje výbor z jeho českých textů z let 20082017; navazuje tak na podobný soubor Profil absolventa (2008). Čtenář zde nalezne ukázky textů z knih, které napsal sám anebo do nich přispíval, doslovy k překladům, na kterých se podílel, a také kratší příležitostné texty. Spojujícím tématem těchto různorodých příspěvků je snaha po pochopení živého, nalezení charakteristik, které odlišují život od neživota. Přírodověda se obvykle vyhýbá antropomorfismům, protože znemožňují objektivní přístup ke studovaným jevům o to usiluje i biologie, za cenu, že některými projevy života se nezabývá. Věda však není jediným zdrojem poznání, a tak v případě projevů života se často objevuje pnutí mezi pohledy vědců a třeba filosofů, dějepisců a podobných zhlediska přírodovědy nevědců. Ve snaze propojit toto napětí si autor dovoluje přistupovat k živému také z pozice zkušenosti lidí: živých bytostí, s jejichž prožíváním světa a přežíváním ve světě máme nedá se nic dělat největší zkušenost. Tím nejdůležitějším svorníkem je historie a její výklad v podání evolučních biologů a dějepisců na jedné straně, a jednotlivými formami života na straně druhé. Paměť a zkušenost nesčetných generací a jejich interpretace podmínek panujících tady a teď takto všichni budujeme (sjednáváme) biosféru, sémiosféru, kulturosféru.

Může po objevení a luštění DNA přijít ještě větší objev? Je biologie pořád ten samý obor, kterého základy se vyučují ve školách? Co překvapilo i nositele Nobelových cen? Jaký je rozdíl ve vnímání živých bytostí a strojů? Anton Markoš ve své další publikaci odhaluje dobrodružství, která prožívá současná biologie.

Co mají společného dějepisectví a evoluční biologie? Zdánlivě nic. Autoři však ukazují, že patří do jedné kategorie: obě nauky rekonstruují dějiny (lidí a života vůbec) na základě dochovaných stop, pak jedna i druhá tyto nálezy interpretují – a spřádají vyprávění o možném průběhu minulých dějů. Dějů, které nějak probíhaly a k nimž nemáme přímý přístup. Autoři se také se vší vážností ptají, zda i ostatní formy života („ne-lidské“) nečiní totéž: totiž že smysluplně interpretují svůj život v kontextu světa, v němž žijí, ale také na základě paměti a zkušenosti své linie sahající do hlubin věků. Jan Horský (*1963) od roku 1989 působí jako vysokoškolský učitel prvotně na UJEP v Ústí nad Labem, záhy na Univerzitě Karlově (fakulty přírodovědecká, filozofická a humanitních studií). Zabývá se mj. historickou demografií a dějinami rodiny, kulturními a náboženskými dějinami, teorií historických věd a noetickými teoriemi. Z knižních publikací: J. Horský – M. Seligová, Rodina našich předků (1997); J. Horský, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním: úvahy o povaze, postupech a mezích historické vědy (2009); J. Horský, Teorie a narace: k noetice historické vědy a teorii kulturního vývoje (2015); J. Horský – M. Hroch (eds.), Sto let: hodnota svobody, nebo cena za nezávislost? (2018); J. Horský – L. Martinec Nováková – V. Pokorný (eds.), Antropologie smyslů (2019). Anton Markoš (*1949) od roku 1973 působí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval jako buněčný biolog, posledních třicet let se věnuje teoretické a evoluční biologii. Některé knihy: Povstávání živého tvaru (1997), Tajemství hladiny (2000), Znaky a významy v evoluci (2015), Evoluční tápání (2016); s Janou Švorcovou Epigenetic processes and the evolution of life (2019). Příležitostně se věnuje i popularizaci vědy; řadu knih také přeložil.