Margriet Moorová

Zatím poslední román nizozemské prozaičky přináší v příběhu dvou sester odehrávajícím se na pozadí katastrofálních záplav, jež postihly jižní část země během zimy roku 1953, neobyčejně zdařilou variaci na autorčino oblíbené téma nicotné události či náhody, jež natrvalo poznamená zbytek života jejich hrdinů. Mimořádně působivý román de Moorové lze číst jako strhující drama katastrofy neodvrantě zasahující do lidského života, jako psychologickou sondu do složitého přediva sourozeneckého vztahu i jako podobenství o věčné křehkosti půdy pod našima nohama.

Je 3. května 1664. Na amsterodamském náměstí Dam se koná veřejná poprava osmnáctileté Dánky Elsje Christiaens, která do vysněného města dorazila před pár týdny z Jutska a v hádce ubila sekyrou svou bytnou. Její osud je zaznamenán v dobových smolných knihách. Ve městě, jež je hospodářským centrem tehdejšího světa, žije i stárnoucí malíř. Zármutek ze ztráty ženy při nedávné morové epidemii léčí prací na tajemném obraze, který bude jednou známý pod názvem Židovská nevěsta. Když mu syn vylíčí průběh popravy, malíř se z nejasného popudu nechá převézt loďkou na šibeniční pole, kde mezitím Elsje pro výstrahu vystavili. Tam vzniknou dvě jeho lavírované perokresby popravené dívky, které se dnes nacházejí ve sbírkách Metropolitan Museum of Art v New Yorku… Prolínání příběhů malíře a dívky, těchto dvou outsiderů v nepřátelském světě, je pro Margriet de Moorovou, jednu z nejvýznamnějších současných nizozemských autorek, námětem podivuhodného historického románu a příležitostí ke konfrontaci věčných lidských témat: života a smrti, lásky, štěstí, pomíjivosti, ale i věčnosti. Margriet de Moorová (1941), výrazná osobnost současné nizozemské literatury. Debutovala až ve svých sedmačtyřiceti letech povídkovou sbírkou Viděno zezadu (Op de rug gezien, 1988) a dnes má na svém kontě vedle dalších tří svazků povídek a novel také sedm románů. Česky zatím vyšly tři její knihy: Šedá, bílá, modrá (Eerst grijs, dan wit, dan blauw, 1991, česky Mladá fronta 2000), Kreutzerova sonáta (Kreutzersonate, 2001, č. Paseka 2003) a Utonulá (De verdronkene, 2005, č. Paseka 2007).

Virtuos, druhý román nizozemské autorky a klasicky vyškolené zpěvačky, v sobě spojuje opojnou milostnou romanci s výsostnou literaturou a záhy po svém vydání v roce 1993 se stal celoevropským bestsellerem. Děj je zasazen do Neapole 18. století s kulisou úzkých uliček, nočních bálů, operních divadel, aristokratických paláců a kostelů a barvitou společností zlodějů, sluhů, zpěváků i šlechticů, žijících v atmosféře uvolněných mravů a prvních záblesků osvícenství. Vypráví příběh o lásce mezi vévodkyní Carlottou Rocca d'Evandro a slavným kastrátem Gasparem Contim, dvěma lidmi, jimž je společný náruživý a poživačný přístup k životu. Nadpozemsky krásný soprán jedenáctiletého Gaspara vzbudí v Carlottě, o rok mladší rodačce ze vsi Croce del Carmine, první citové vzplanutí. O sedmnáct let později se během jediné operní sezony v neapolském divadle San Carlo znovu prolne vášnivá láska s vášní pro hudbu, nebo snad pro umění a krásu obecně. Dětské matné tušení nabývá zralé aa rafinované podoby, z neurčitého neklidu a touhy se stává ohnivý milostný poměr s původcem toho mimořádného hlasu. Úžas z jevů, které nás přesahují a přivádějí k vytržení, je vlastní všem bez rozdílu: vévodkyni, kastrátovi či staré chůvě Faustině. A "sezonu", v níž jsme žili naplno, byť nebyla dlouhá, si v sobě neseme až do smrti jako vzpomínku na nejšťastnější okamžiky života.

Je 3. května 1664. Na amsterodamském náměstí Dam se koná veřejná poprava osmnáctileté Dánky Elsje Christiaens, která do vysněného města dorazila před pár týdny z Jutska a v hádce ubila sekyrou svou bytnou. Její osud je zaznamenán v dobových smolných knihách. Ve městě, jež je hospodářským centrem tehdejšího světa, žije i stárnoucí malíř. Zármutek ze ztráty ženy při nedávné morové epidemii léčí prací na tajemném obraze, který bude jednou známý pod názvem Židovská nevěsta. Když mu syn vylíčí průběh popravy, malíř se z nejasného popudu nechá převézt loďkou na šibeniční pole, kde mezitím Elsje pro výstrahu vystavili. Tam vzniknou dvě jeho lavírované perokresby popravené dívky, které se dnes nacházejí ve sbírkách Metropolitan Museum of Art v New Yorku… Prolínání příběhů malíře a dívky, těchto dvou outsiderů v nepřátelském světě, je pro Margriet de Moorovou, jednu z nejvýznamnějších současných nizozemských autorek, námětem podivuhodného historického románu a příležitostí ke konfrontaci věčných lidských témat: života a smrti, lásky, štěstí, pomíjivosti, ale i věčnosti. Margriet de Moorová (1941), výrazná osobnost současné nizozemské literatury. Debutovala až ve svých sedmačtyřiceti letech povídkovou sbírkou Viděno zezadu (Op de rug gezien, 1988) a dnes má na svém kontě vedle dalších tří svazků povídek a novel také sedm románů. Česky zatím vyšly tři její knihy: Šedá, bílá, modrá (Eerst grijs, dan wit, dan blauw, 1991, česky Mladá fronta 2000), Kreutzerova sonáta (Kreutzersonate, 2001, č. Paseka 2003) a Utonulá (De verdronkene, 2005, č. Paseka 2007).

Zatím poslední román nizozemské prozaičky přináší v příběhu dvou sester odehrávajícím se na pozadí katastrofálních záplav, jež postihly jižní část země během zimy roku 1953, neobyčejně zdařilou variaci na autorčino oblíbené téma nicotné události či náhody, jež natrvalo poznamená zbytek života jejich hrdinů. Mimořádně působivý román de Moorové lze číst jako strhující drama katastrofy neodvrantě zasahující do lidského života, jako psychologickou sondu do složitého přediva sourozeneckého vztahu i jako podobenství o věčné křehkosti půdy pod našima nohama.