Petr Motýl

Sbírka Některé příběhy básníka, prozaika a dramatika Petra Motýla přináší autorovy kratší i rozsáhlejší básnické texty napsané v letech 1995 až 2015. Jsou do ní zahrnuty například již časopisecky publikované básně (Mapa Ostravy, Jinovatka aj.), ale také doposud nezveřejněné texty o geniu loci míst, na nichž autor pobýval v uplynulých dvaceti letech (Stodůlky, Noci v kotelně aj.). Jako typicky „motýlovské“ můžeme ve sbírce vnímat úderné básnické obrazy vzešlé z „ošklivé krásy“ industriálního prostředí, setkáváme se zde však také s nezvykle ztichlými, meditativně laděnými texty spjatými s narozením Spasitele, zvěstí o konci světa aj. Důležitou stránkou Motýlova psaní jsou pak básně zpovědi, v nichž rekapituluje dosavadní život a reflektuje tvorbu i osud básnických přátel a rodinných předků.

Próza Doktor Pilka si kope hrob je text v nejlepší tradici české grotesky a absurdního humoru, hravá a vtipná, v žádném případě prvoplánová, ale s přesahem, kdy ze zdánlivě nezávazných historek se postupně vyjevuje tragické odcizení individua ve světě, který se zúžil na konzum a ztratil svůj metafyzický rozměr. Zásadní je autorova práce s jazykem, lingvistické hříčky prostupují celý text, vesměs členěný na kratičké kapitolky odpovídající klipovitému, útržkovitému, roztříštěnému vnímání světa, před nímž v současnosti pro člověka de facto není úniku. Tak i v této próze informace překypují, přičemž jde vlastně jen o prázdné kódy, které nenesou význam. S touto vyprázdněností světa se ale autor neztotožňuje a pokouší se najít když ne jeho ztracený smysl, tak alespoň prostor pro svobodu jedince ve vtipu a ironickém odstupu. Hlavním terčem autorova smíchu, který jen vzácně přechází v otevřený výsměch, je globální turismus a "užívání si" dovolených. V souvislosti s tím se zabývá otázkou multikulturality a zároveň znovuoživení nacionalismu. Závažné otázky jsou podány hravě, typická je celá řada literárních odkazů. Nezapře se tu inspirace především frankofonními autory jako Raymond Queneau nebo Georges Perec, v jejichž tradici pokračují prozaici současní, jako je český frankofil Patrik Ouředník nebo z autorů do češtiny přeložených André-Marcel Adamek či Rodaan Al Galidi. To je jedna rovina textu, v další se Petr Motýl trefuje do české malosti a provinčnosti.

Kosí srdce je próza o magické Praze. Jejím rámcem je pěší putování z Hlavního nádraží na Pražský hrad, které se odehraje během jediného dne. V četných reminiscencích, odkazech a vzpomínkách se ale vyjevuje obraz Prahy od jejích mytických počátků až po konec dvacátého století. Devadesátá léta dvacátého století jsou nejčastějším časem příběhu, rozsáhlý úsek textu je ale věnován i legendě o Bruncvíkovi, zpracované částečně parodicky, částečně ve stylu fantasy. Reminiscence na pražské legendy a pověsti se prolínají s líčením prostředí zcela reálných, od dělnické ubytovny na periférii Prahy po luxusní prostory Obecního domu. Autor v sobě nezapře básníka, v próze je ale uplatněno také množství faktografie kunsthistorické i historické, četné jsou odkazy na výtvarná díla spjatá s Prahou a ovšem i citáty literární, od Kafky po Bondyho. Dá se říci, že autor se zabývá stejně intenzivně úzkostným existenciálním osaměním jedince manipulovaného společností, jako chutí piva v pražských hospodách a výčepech a hospodskými historkami. Probírá minulost míst notoricky známých, jako je Karlův most, ale zavádí čtenáře i na okraj Prahy, kde se z betonárky lije beton do náklaďáků s míchačkami. Hrabe se ve zvetšelém prachu historie i objevuje věci přítomně zázračné, jakoby právě vytažené z tavicí pece zasvěcenců. V jednotný celek spojuje všechnu tu pestrost autorův precizní styl a přesná práce s jazykem.

Výbor z poezie Petra Motýla z let 1992 2010. Knihu uspořádal a sestavil původně pro francouzské nakladatelství Editions Fissile Petr Král. Vydání překladu Petra Krále ve Francii se nakonec (nebo prozatím) nerealizovalo, s odstupem řady let se však jeví, že výbor obstál jako osobitý pohled na to základní v poezii Petra Motýla, na jeho prvotní básnickou inspiraci a primární zdroje jeho poezie. Obsahuje sedmdesát básní, pomíjí delší básnické skladby autora či výňatky z nich, přičemž zahrnuty jsou básně z knižně vydaných sbírek i z nevydaných rukopisů. Pro české vydání je knížka rozšířena a doplněna o novější i starší texty zabývající se dílem Petra Motýla literárně kriticky: jsou z pera Jakuba Řeháka, Petra Krále a Roberta Antropiuse. A zařazen je i autorův (stručný a vtipný) vlastní životopis.

Ve své sedmé prozaické knize Petr Motýl (1964) vtipně glosuje malé i velké události českých dějin v čase od roku 1988 po současnost. Hravá knížka plná stylistických hříček, ironických poznámek a absurdních dobových citací má ale i hlubší podtext.

Zralá sbírka autora, který má za sebou významné básnické a prozaické dílo. Ve svých nových verších navazuje na tradiční hodnoty české poezie, cítíme tu lyrickou hravost Wernische i Blatného. Petr Motýl je ale svébytný a svůj. Křehký a citlivý, ale také přesný v umění zachytit ve zkratce drsnou tvář skutecnosti. Vzpomínky, mikropříběhy, zvonivé poznámky k ryzí soucasnosti, biblické motivy, ohlasy na českou i světovou literaturu, hudbu a výtvarné umění, filosofický podtext, cizelované miniatury i řecište delších básní. Autorův výrazný rukopis všechny tyto polohy sjednocuje.

Rozsáhlý mnohovrstevnatý román. Současná společnost je autorem viděna jak zdola, kdy Petr Motýl vychází z autentické zkušenosti hrobníka v Praze na Břevnově, tak z nadhledu, který v románu zastupují především pohledy do tisíciletých dějin břevnovského kláštera založeného svatým Vojtěchem. Vybroušený jazyk, humor a ironie a básnické vidění skutečnosti.

Detektivní příběh A smrtí voněl borový háj se odehrává v budoucnosti vzdálené několik set let. Svět ovládli Číňané. Praha je provinční stotisícové město, chodí se pěšky nebo jezdí rikšou. Nikdo nemá mobilní telefon, nelétají letadla, technická civilizace pominula. Epidemie však řádí důkladněji než v současnosti. V Praze sužované nemocí a vedrem dojde k několika záhadným úmrtním v palácích čínské šlechty. Vyšetřuje soudce Li a jeho fantastičtí pomocníci, kteří se zde ocitli z detektivek Roberta van Gulika. Původní pražské obyvatelstvo zastupují „čeští inteligenti“, napůl disidenti a napůl obrozenci, kteří mají stále chuť na pivo.

Básně z putování po Čechách a z krajin, do kterých vcházíme jenom ve snu. Autor mnoha básnických sbírek se vrací tam, kde začínal. Tajemný titul Motýlovy prvotiny Ten veliký veliký kamenný dům nebo hrad tam daleko daleko v horách dobře vystihuje i poetiku knížky, která vychází třiatřicet let po autorově debutu.

Rádi nasloucháte příběhům ze starých časů? U krbu, ve kterém praskají polena, zatímco vítr ohýbá koruny jedlí v hlubokém šumavském hvozdu? Rytíř a láska, padouch a žvanivý sluha, bytosti lesa a noci... Petr Motýl, zkušený prozaik, prožil dětství v „bráně Šumavy“ v městečku Klatovech a této knize se vrací do světa vyprávění, které slýchával jako malý kluk, do světa dobrodružných knih z dávných dob, které si půjčoval v klatovské knihovně. Na přelomu 13. a 14. století se odehrává historie zemanského rodu z Třešňové, která se začíná i končí na tvrzi pod hlubokým hvozdem. Z textu čiší autorova radost z vyprávěčství, po svém se pouští do starých pověstí, uvádí na stránky knihy šumavské obry, nechává zemana zpod Šumavy bojovat s Karlem IV. v Itálii, líčí krásu šumavské přírody. Hlásí se k mnohým svým literárním předchůdcům, od Zbraslavské kroniky přes Vančurovu Marketu Lazarovou po pohádky v Čechách zdomácnělého francouzského venkovana Henri Pourrata. „Na ramenou gigantů“ stojí ovšem Petr Motýl na vlastních nohou a jeho práce se stylem je navýsost přesvědčivá a osobitá.

Motýlova próza U Terflerů se podobá například Dějinám mírného pokroku v mezích zákona Jaroslava Haška nebo Hvězdám kvelbu Pavla Řezníčka. Jedná se o text zobrazující dění v literátské společnosti, především to, co se odehrávalo, když se účastníci vzpomínek scházeli v hospodských místnostech. U Motýla konkrétně v hospodě U Terflerů na pražském Smíchově. Stejně jako u Haška a Řezníčka je Motýlovo vzpomínání reálné jen částečně a mystifikaci, nadsázce a fantazii se tu meze nekladou. Motýlovy postavy jsou částečně označeny pseudonymy nebo i zcela vymyšleny, některým jsou naopak ponechána jejich skutečná jména a právě u těchto postav se Motýl více drží reality. Text je humorný a smích a hospodská historka jsou jeho základními kameny. Celou prózu lze nahlížet jen z roviny karnevalové kultury a jako obrázek dnes již zanikajícího světa českých hospod jako svérázného lidového prostředí. Je možné text ale i přečíst jako metaforu situace v české společnosti v desátých letech dvacátého století.

Próza Doktor Pilka si kope hrob je text v nejlepší tradici české grotesky a absurdního humoru, hravá a vtipná, v žádném případě prvoplánová, ale s přesahem, kdy ze zdánlivě nezávazných historek se postupně vyjevuje tragické odcizení individua ve světě, který se zúžil na konzum a ztratil svůj metafyzický rozměr. Zásadní je autorova práce s jazykem, lingvistické hříčky prostupují celý text, vesměs členěný na kratičké kapitolky odpovídající klipovitému, útržkovitému, roztříštěnému vnímání světa, před nímž v současnosti pro člověka de facto není úniku. Tak i v této próze informace překypují, přičemž jde vlastně jen o prázdné kódy, které nenesou význam. S touto vyprázdněností světa se ale autor neztotožňuje a pokouší se najít když ne jeho ztracený smysl, tak alespoň prostor pro svobodu jedince ve vtipu a ironickém odstupu. Hlavním terčem autorova smíchu, který jen vzácně přechází v otevřený výsměch, je globální turismus a „užívání si“ dovolených. V souvislosti s tím se zabývá otázkou multikulturality a zároveň znovuoživení nacionalismu. Závažné otázky jsou podány hravě, typická je celá řada literárních odkazů. Nezapře se tu inspirace především frankofonními autory jako Raymond Queneau nebo Georges Perec, v jejichž tradici pokračují prozaici současní, jako je český frankofil Patrik Ouředník nebo z autorů do češtiny přeložených André-Marcel Adamek či Rodaan Al Galidi. To je jedna rovina textu, v další se Petr Motýl trefuje do české malosti a provinčnosti.