Vojtěch Němec

Vojtěch Němec se s rozpustilostí, která se v téhle části světa moc nenosí, rozhodl trochu podívat na atomovou strukturu psané řeči. Píše svůj Příběh, i když ví, že by z něj od učitelů českého jazyka dostal nedostatečnou. Provokuje. Čeština je však dostatečně silná, aby takový atak nejen unesla, ale aby si ho užila. Zkoušet a pokoušet, to je přece hlavní úkol prozaika, ne jen šimrat pod bradou... Na rozdíl od většiny zavedených autorů, kteří vědomě ztroskotávají na slovech, větách a odstavcích, pouští s radostí české literatuře žilou. Literární kritici a čtenáři tvrdí, že všechno už přece bylo napsáno a autor se nemá co poddávat textu, nemá co potlačovat jeho logiku. Má být jen štukatérem, pouhým tapetářem, neboť knihy se píšou pro druhé. Společenská poptávka na základě společenské dohody, žádné experimenty. Vše jen trochu přerámovat, přeformulovat, reinterpretovat. Všemu je třeba řádně rozumět, a hlavně se neunavovat moc velkým přemýšlením. Jenže zas a znovu se objevují texty jako Opus pictum...

Román Vojtěcha Němce nás doslova jedním proudem vrhá na cestu bez oddychu vedoucí útrobami organického města-těla na cestu, jež se co chvíli mění v bloudění a naopak. Sem tam se nám otevírá výhled na mýtinu vybombardovanou krajinu obydlenou troskami. Spolu s vypravěčem se nejistě dotýkáme prapodivných novotvarů, a mů­žeme se ptát: Budou držet nebo se proboří a prolnou do jiné podoby? Vyrostly Němcovy všežravé bytosti z pahýlů vnějšího světa, nebo máme tu čest s endemity světa vnitřního, bezedně nevědomého? Či jsme jen zbloudili, zapletli se do hrátek s jazykem? Ztratili jsme se snad sami v sobě, šplháme po točitých stezkách svých mozkových závitů, nebo se prohledávající stal prohledávaným, analyzující analyzandem či snad převráceně? Ať je to jakkoli, vrhněme se do toho nebojácně, neboť jiná možnost není.

Román Nekropotence aneb death in progress Vojtěcha Němce je vyprávěn ve dvou rovinách: protagonista prožívá skutečné dobrodružství v postmortalii a zároveň vzpomíná na svůj smrtelný život, ačkoliv je to proti zdejším zákonům čerstvý umrlec se totiž má dostavit na úřad, kde mu odeberou byvší identitu, dle předpisů má zapomenout na svůj předešlý život. Tak se prolíná lineární děj eposu-grotesky s dějem magicky rozkouskovaným, maně vypravěčem rozpomínaným. Život po životě není žádný med, k tomu dopomáhá trenér, úřední průvodce a tajný kverulant kocour bombič, jeho mutantský bratr pumič a další bizarní postavy vypůjčené z (pop)kulturních zbytků. Celému záhrobnímu zmatku vévodí záhadný byrokratický aparát, logopedické vady, genorovo mauzomuzeum a zrůdný systém, proti němuž se hrdinové vzbouří, uchýlíce se ke starému dobrému ultranásilí. Díky dvěma časovým rovinám, které se navzájem prolínají a komentují, je sdělení neustále komplikováno, znovu a znovu adaptováno na řeč postmortalů. Nekropotence je tedy sarkastickou metaforou rozdrobeného vědomí, jemuž podléhá současný (trans)člověk, zkrátka kolovratným šášem.

Román Nekropotence aneb death in progress Vojtěcha Němce je vyprávěn ve dvou rovinách: protagonista prožívá skutečné dobrodružství v postmortalii a zároveň vzpomíná na svůj smrtelný život, ačkoliv je to proti zdejším zákonům — čerstvý umrlec se totiž má dostavit na úřad, kde mu odeberou byvší identitu, dle předpisů má zapomenout na svůj předešlý život. Tak se prolíná lineární děj eposu-grotesky s dějem magicky rozkouskovaným, maně vypravěčem rozpomínaným. Život po životě není žádný med, k tomu dopomáhá trenér, úřední průvodce a tajný kverulant kocour bombič, jeho mutantský bratr pumič a další bizarní postavy vypůjčené z (pop)kulturních zbytků. Celému záhrobnímu zmatku vévodí záhadný byrokratický aparát, logopedické vady, genorovo mauzomuzeum a zrůdný „systém“, proti němuž se hrdinové vzbouří, uchýlíce se ke starému dobrému ultranásilí. Díky dvěma časovým rovinám, které se navzájem prolínají a komentují, je sdělení neustále komplikováno, znovu a znovu „adaptováno“ na řeč postmortalů. Nekropotence je tedy sarkastickou metaforou rozdrobeného vědomí, jemuž podléhá současný (trans)člověk, zkrátka kolovratným „šášem“.