Jaroslav Novotný

Předložená studie ukazuje a promýšlí imanentní meze Heideggerovy fundamentální ontologie a z nich interpretuje nezbytnost a směr následné transformace otázky po bytí. Studie vykázala tři takovéto meze, jež se vzájemně podmiňují. Jde o meze metodicko-formální, strukturně-existenciální a faktické. Dosažení těchto imanentních mezí fundamentální ontologie vede ke ztroskotání celého tohoto projektu. Avšak zároveň vyrovnávání se s nimi vede k postupné transformaci tázání po bytí. V této transformaci lze zaznamenat několik výrazných kroků, jež můžeme popsat jako fenomenologii transcendence (1927–1928) a přechod k fenomenologii pravdy (1929–1932). Souběžně s tím dochází k opuštění projektu destrukce tradovaných ontologických koncepcí a ke zformování základních kamenů pozdějšího myšlení dějin neskrytosti bytí.

Tři studie k problematice naladění (Befindlichkeit, Stimmung) ve filosofii Martina Heideggera. J. Novotný sleduje v první studii místo, pojetí a především založení naladění ve fundamentální ontologii. Usiluje o pochopení a vyložení toho, co je zde míněno naladěním jako takovým a jak náleží do celku výkladu lidského pobytu (Dasein). Pokouší se přitom domyslet a dovést do krajnosti jisté ohledy tohoto motivu, a to zvláště v souvislosti s řečí, konečností a časovostí. Ve druhé studii sleduje M. Pětová na základě Heideggerovy programové přednášky Vom Wesen der Wahrheit proměnu chápání naladění v souvislosti s koncepcí existence na bázi neskrytosti (ALÉTHEIA). Ve třetí studii rozvíjí L. Benyovszky motiv „posvátného bolu“ (heilige Schmerz), jímž fundamentálně-ontologická analýza naladění přerůstá v explicitní myšlení neskrytosti.

Autorský kolektiv předkládá monografii k jednomu z nejznámějších Heideggerových pojednání Původ uměleckého díla. V publikaci se jednak v různých perspektivách řeší otázka zařazení tohoto pojednání do Heideggerovy celkové myslitelské cesty. Zároveň se Heideggerovo úsilí o uchopení svébytnosti uměleckého díla sleduje v souvislosti s jeho vymezováním se vůči novověké estetice, jež je ovšem součástí Heideggerova vyrovnání se s metafysikou vůbec. V neposlední řadě pak monografie přináší prohlubující interpretace, a to zvláště souvislosti mezi vztahem k uměleckému dílu a děním neskrytosti.

Předkládaná publikace přináší elementární uvedení do práce s textem a interpretace. Je určena především začínajícím vysokoškolským studentům humanitních oborů a filosofie, avšak také učitelům na gymnáziích a středních školách, kteří své žáky připravují na vysokoškolské studium, a případně i vysokoškolským učitelům, kteří do práce s textem a zásad interpretování své studenty na začátku studia uvádějí. Problematika čtení a interpretování se nejprve zasazuje do širšího kontextu otázek po povaze vědění a pravdivosti ve vědách o lidských záležitostech. V dalším výkladu se pak vychází z odkrytí základních problémů, jež spočívají ve čtení a porozumění textům, aby se teprve z nich odvodily jisté nejelementárnější zásady interpretace a propedeutická doporučení pro práci s texty. Teoretickým pozadím předkládaných výkladů je především obšírné rozpracování této problematiky v moderní hermeneutice u H.-G. Gadamera.

Kniha přináší tři studie na pomezí rozdílných, a přesto vzájemně provázaných interpretačních perspektiv filosofie, resp. hermeneutiky a literární vědy. První studie se pokouší ve třech oddělených krocích explikovat filosofické aspekty Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka. V prvním kroku se vychází od sledování výskytu tvarů slova filosofovat a sestupuje se přes několik vrstev k možné vlastní filosofické naléhavosti Haškova románu, která vyvěrá z konfrontace jedince s dějinami. Druhý krok připomíná začlenění Haškova románu do dějin moderního románu v pojetí Milana Kundery, který zároveň ukazuje, že tyto dějiny jsou mj. určovány tím, jak se moderní román sám k fenoménu dějin vztahuje. Ve třetím kroku se v kontextu Heideggerových dějin metafysiky předkládá pokus vidět, jak Haškův román odpovídá na situaci konce těchto dějin. Druhá studie srovnává Haškovu tvorbu s myšlenkovým a tvůrčím světem Georga Lukácse, a to nejen ohledně možnosti zařazení Haškových Osudů v rámci Lukácsovy typologie románu, nýbrž odhaluje i hlubší intelektuální spřízněnost obou autorů přes motiv zvěcnění člověka, jež je příznačné pro moderní společnost, a přes pojetí obrany proti němu. Poslední studie chápe Haškův román jako modernistické dílo, které má svými postupy blízko Eliotově Pusté zemi, Joyceovu Odysseovi a Rilkovým Elegiím z Duina. Studie se zaměřuje na dvě zmínky z předmluvy a doslovu k prvnímu dílu, věnované Hérostratovi a svatému Aloysiovi. Obě zmínky lze uchopit v perspektivě aplikace tzv. mýtické metody typické pro modernistickou literaturu. Cílem poslední studie pak je zvážit, co spojuje hledače věčné slávy a masturbátora falešné kultury, již v románu představují určitá výchovná paradigmata, oproti kterým se však konečným výchovným paradigmatem stává sám Švejk.