Radim Palouš

Nové vydání Paloušova Světověku, tentokrát spolu s druhou částí nazvanou Časování. Autor v nových 12 úvahách před nás staví nové pojmy, jako jsou dnešní ´poevropská´ doba ´civilizační světovosti´ a ´magický´ rok 2000. Věren v základě fenomenologické tradici stopuje prof. Palouš situaci dnešního člověka v návaznosti na interpretace Patočkovy a Finkovy. S poukazem ke Komenského filosofii výchovy usiluje předvést filosofii v samé její podstatě jako sókratovský dialog a činnost po výtce vzdělavatelskou, jako ´babické´ umění přivádět na svět myšlenky. Právě vzdělávání v původním smyslu slova se ukazuje být prvořadé v dnešní situaci post-moderního, ´světověkého´ prolínání světa.

Univerzitní profesor PhDr. Radim Palouš, dr.h.c. přednášel doslova na celém světě, obdržel řadu ocenění, publikoval přes 300 odborných prací a napsal řadu knih. Nyní se v populární edici Autor - téma zamýšlí nad pojmem globalizace.

Filosofická studie o proměně školy na instituci určovanou dnešní technovědnou civilizací. Obsahuje rozbory Sokratových dialogů, Komenského Boží svět jako školu, výukové antinomie E. Finka, jinost druhého E. Lévinase, edukační odpovědnost P. Ricoeura, peda

V životopisném rozhovoru s publicistou Josefem Beránkem (autorem rozhovorů s V. Malým, P. Kolářem a J. Sokolem) profesor Palouš hovoří o událostech, které ovlivnily a nasměrovaly jeho život, vyznává se ze svého celoživotního zájmu o dílo Jana A. Komenského, Bernarda Bolzana a Tomáše G. Masaryka. Z těchto kořenů také vyrůstá Paloušova filosofie výchovy. Žánr rozhovoru může být pozvánkou k setkání s mužem, který - ač ho jeho občanské postoje léta držely v roli outsidera - se stal učitelem a moudrým rádcem mnohých. Profesor Radim Palouš (1924) přednášel na mnoha univerzitách ve světě. Osmkrát byl jmenován doktorem honoris causa v Evropě, v USA a v Asii. Obdržel řadu ocenění, publikoval přes tři sta odborných statí a publikací.

Základní spis o filosofii výchovy a vzdělání. Jednotlivé kapitoly obsahují pedagogicko-filosofické reflexe o společenské relevanci výchovy, o jejím významu přesahujícím bezprostřední působení (kosmicita), o její časové a lidské vazbě a o morálních determinantách. Autoři se nevyhýbají ani aktuálním zřetelům dnešní doby, která poskytuje nové technické prostředky.

Dialogická figura odpovědnosti a její překročení. Sokratův požadavek osobní absolutní angažovanosti. Křesťanský akcent na lásku k Bohu. Věc "odpovědnost" se odpoutala a opustila svou původní dialogickou figuru, a to jak v řecké, tak křesťanské tradici. Vláda zákona. Ontologické společenství: moderní chápání skutečnosti opustilo komunitu tvorstva. Vespolné bytí, vzájemná odkázanost, propojenost a souvislost je existenciální charakteristikou každého stvoření. Ekologie sama dává člověku porozumět světu jako domovu: svět jako drama společné existence, symbióza. Ovládavé "úspěchy" technovědy jako problematická nadvláda. Výchovné uvádění do humánní podoby v běžném rodinném či školním životě. Osobní nezástupnost každého jedince na scéně světa. Lidské nitro jako ohnisko všech relací. Láska jako transcendence. Svoboda, která zakládá nikde nekončící lidskou odpovědnost. Ke každé kapitole jsou připojeny texty pro seminární interpretaci.

Základní pojmy bývají užívány sice se samozřejmostí, avšak bez vědomí jejich filosofického fundamentu. V knize se nejprve krátce vymezují tyto termíny: výchova, výuka, učitel, teorie vyučování, žák, teorie učení, učivo, vzdělání. Potom jsou zevrubně prošetřovány ty nejdůležitější, totiž výchova, vzdělání, učitel, žák a názornost. Protože pedagogika deklaruje, že výchovné a vzdělávací působení nemá být povrchní, poslední reflexe se obrací k lidskému nitru.