Jaroslav Pažout

Publikace přináší základní informace o profesním, společenskopolitickém i osobním životě lidí stojících v čele jejich nejvyšších orgánů justice v letech 1948-1989. Pokud jde o rezort justice, pod nějž spadala do roku 1952 i prokuratura, byli do ní zařazeni ministři spravedlnosti unitární vlády a jejich náměstci do federalizace země v roce 1969 a poté ministři spravedlnosti ČSR a SSR a jejich náměstci. Opominuti nebyli ani pověřenci spravedlnosti působící na Slovensku. Protože v zakladatelském období komunistického režimu sehrály klíčovou roli Státní soud a Státní prokuratura, do lexikonu byli zařazeni také předseda Státního soudu, resp. státní prokurátor, a jejich náměstci. Na činnost Státního soudu navázal Nejvyšší soud, resp. po federalizaci země nejvyšší soudy ČSSR, ČSR a SSR. Jejich předsedové proto nemohou v lexikonu také chybět. V lexikonu jsou zastoupeni také funkcionáři Generální prokuratury, která dosud stála spíše stranou zájmu badatelů. Cílem lexikonu je posloužit odborníkům i zájemcům z řad laické veřejnosti zabývajícím se problematikou komunistické justice a prokuratury, případně se státi odrazovým můstkem k dalšímu biografickému výzkumu.

Prakticky po celou dobu existence komunistického režimu byla perzekuce jeho odpůrců součástí politiky vládnoucí Komunistické strany Československa. Vrchol těchto perzekučních opatření představovaly trestněprávní postihy, které se dotkly tisíců československých občanů. Předkládaná publikace si klade za cíl přispět k hlubšímu poznání tohoto tématu. Vedle úvodního textu obsahujícího obecné shrnutí trestněprávní perzekuce v letech 19481989 zde nalezneme studie mapující zneužívání poválečného retribučního soudnictví, zákulisí fungování Státního soudu, proměnu charakteru trestněprávní perzekuce na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a postihy za různé formy verbálních projevů v období tzv. normalizace. Součástí knihy je i rozsáhlá edice dokumentů přibližující na různých typech zpráv pohled speciálního odboru Generální prokuratury ČSSR na tzv. protistátní trestnou činnost v Československu.

Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) byla nezávislá iniciativa kladoucí si za cíl sledovat případy osob, které byly trestně stíhány nebo vězněny za projevy svého přesvědčení či které se staly oběťmi policejní a justiční zvůle, seznamovat s těmito případy veřejnost i úřady a postiženým osobám pomáhat. O jednotlivých kauzách vypracovával výbor sdělení; od svého založení v dubnu 1978 do konce roku 1989 jich vytvořil celkem 1125. Co všechno se z nich můžete dozvědět? Předkládaná publikace představuje první kritické vydání těchto dokumentů

Problematika stížností a dopisů občanů politickým a správním orgánům a jejich představitelům v komunistických zemích se v posledních letech dostává do centra pozornosti historiček a historiků. Vedoucím mocenským orgánům zde při neexistenci názorové plurality a nezávislých médií sloužily jako jeden z mála relevantnějších zdrojů informací o náladách mezi obyvatelstvem. Zároveň plnily funkci jakéhosi měkkého stabilizátoru moci, korektoru politiky příslušného režimu. Neocenitelný pramen pak představují pro současnou analýzu fungování systému, především nastavení společnosti a problémů, jež v ní rezonovaly, stejně jako interakce mezi občany a stranickými, státními, územně správními i odborovými orgány. Předkládaná monografie si klade za cíl přispět k poznání fenoménu dopisů a stížností občanů v komunistických diktaturách i příčin a okolností zhroucení normalizačního režimu na sklonku osmdesátých let v Československu. Její základ tvoří edice čtyř desítek dokumentů periodických svodek z dopisů adresovaných ústřednímu výboru KSČ a jeho generálnímu tajemníkovi Miloši Jakešovi, resp. ústřednímu výboru KSS a jeho prvnímu tajemníkovi Ignáci Janákovi. Jednotlivé dokumenty jsou opatřeny poznámkovým aparátem, jenž přináší řadu doplňujících informací a s využitím rozsáhlé a dosud opomíjené sbírky dochovaných stížností i podrobněji přibližuje řadu konkrétních kauz. Nedílnou součástí knihy je i úvodní studie, která problematiku dopisů občanů adresovaných stranickému vedení představuje v širším tematickém záběru a delší časové perspektivě, pokrývající celé období takzvané normalizace. Autoři v ní podrobněji analyzují některá z klíčových témat, jako jsou bytová politika, sociální zabezpečení, ekonomické problémy, rozkrádání, politika strany a německé válečné hroby v Československu, a přibližují i stížnosti, které se do svodných informací vůbec nedostaly, neboť překročily proměnlivou hranici konstruktivní kritiky a získaly punc nepřátelského štvaní.

Politicky motivovaná trestněprávní perzekuce na konci čtyřicátých let a v letech padesátých 20. století v Československu i dalších zemích sovětského bloku se po jeho zhroucení stala předmětem širokého zájmu historiků i publicistů. Totéž nelze říci o revizi těchto procesů a rehabilitaci jejich obětí, byť měly významný politický, společenský i morální dopad. Kniha představuje příspěvek k tomuto důležitému tématu československých dějin. Vedle úvodního shrnujícího textu obsahuje deset studií rozdělených do tří celků. První je zaměřena na mezinárodněpolitické souvislosti, konkrétně situaci v Sovětském svazu, Polsku, Maďarsku a Bulharsku. Druhý blok zahrnuje texty věnované různým politickým, společenským a právním aspektům rehabilitací (ne)řešení rehabilitací nekomunistických obětí politických procesů v polovině padesátých let, barnabitské rehabilitační komisi, udělování milostí komunistickými prezidenty a přípravě zákona o soudní rehabilitaci a jeho aplikaci na půdě Národního, resp. Federálního shromáždění v letech 19681970. Poslední část knihy tvoří dvě regionální sondy zabývající se rehabilitacemi evangelických duchovních v šedesátých letech na Slovensku a brněnskou kauzou tzv. klerofašistické odnože Zelené internacionály.

Šedesátá léta minulého století byla ve znamení celosvětového pohybu, hledání alternativ k existujícímu stavu společnosti, který nebyl nikde považován za uspokojivý. Součástí tohoto "globálního vzrušení" bylo revoluční hnutí ve třetím světě, reformní hnutí a revolty v zemích sovětského impéria a protestní hnutí na Západě. K nejvýznamnějším aktérům tohoto celosvětového pohybu patřili studenti. Autor ve své knize paralelně sleduje vývoj západoevropského a československého studentského hnutí v šedesátých letech 20. století. Svůj výklad rozčlenil do čtyř částí.

První část publikace se zaměřuje na období před získáním mocenského monopolu komunistickou stranou v únoru 1948 a obsahuje studie věnované jejímu obrazu v lidoveckém tisku druhé poloviny 30. let na příkladu publicistiky Lidových listů, odrazu propagandy Kominterny v ilegálním tisku ostravských komunistů na počátku II. světové války, levicovým mládežnickým organizacím na Moravě v protinacistickém odboji, osudu německých komunistů v Československu v prvních dvou poválečných letech a působení Alexeje Čepičky ve funkci předsedy Místního národního výboru v Kroměříži v letech 1945-1947. Druhá část zahrnuje články zaměřené na dílčí témata z dějin KSČ v době, kdy byla stranou vládnoucí. Texty se zde zabývají vnitrostranickým vývojem Komunistické strany Slovenska od roku 1948 do začátku 60. let, situací v Jihomoravském krajském výboru KSČ v Brně v letech 1967-1968 a vztahům mezi KSČ a východoněmeckou Jednotnou socialistickou stranou Německa v letech 1969-1989. Je zde též poprvé publikován projev Gustáva Husáka na aktivu funkcionářů KSČ z obvodu Prahy 9 v závodě ČKD v Praze-Vysočanech 31. května 1969, který předznamenal nástup tzv. normalizace.

Kniha představuje závěrečný výsledek několikaletého výzkumného projektu, který se zaměřil na analýzu proměn hranic komunistické diktatury v Československu ve světle stížností a anonymních dopisů z let 1948–1989. Desetitisíce „dopisů pracujících" každoročně plnily pomyslnou studnici informací, z níž mohly stranické, státní a bezpečnostní orgány čerpat důležité poznatky o náladách a projevech nespokojenosti československého obyvatelstva. Pisatelé do ní házeli svá přání, žádosti a kritické připomínky v naději, že tak získají vysněný byt, nedostatkové zboží nebo upozorní na různé společenské neduhy. Zatímco oficiální média stížnosti opakovaně prezentovala jako "zrcadlo nálad lidu", straničtí a státní představitelé z toho, co v nich viděli, příliš nadšení nebyli. Kniha podrobně analyzuje nejen vývoj práva stěžovat si v letech 1948 až 1989, ale přibližuje i příčiny, limity a způsoby řešení klíčových problémů, na které pisatelé nejčastěji upozorňovali.