Prokop Tomek

V pořadí již třetí kniha, zaměřená na období politických procesů v Československu a jejich oběti, se věnuje oblasti popravených příslušníků SNB, Ministerstva vnitra a Sboru vězeňské stráže. Publikace narušuje zažitou představu policistů jako jednolité hmoty, bezvýhradně oddané komunistickému režimu. Mezi popravenými nacházíme odhodlané protikomunistické odbojáře, nevinné oběti politických procesů a ve dvou případech také exponenty vládnoucí moci, smetené intrikami svých spolustraníků. Jeden z policistů byl dokonce souzen v neznámějším procesu doby nesvobody, jehož hlavní osobou se stala doktorka Milada Horáková. K policistům, popraveným z politických důvodů jsou v samostatné části knihy přiřazeny také případy exekvovaných z kriminálních příčin (podobně jako u knihy Vojáci na popravišti), mezi policisty se takové kauzy vyskytly dvě. Kniha je doprovázena množstvím fotografického materiálu, ke každému z popisovaných mužů se podařilo dohledat fotografii, některé autorům poskytli přímo členové rodiny.

Kniha zachycuje životní a profesní příběh Pavla Pecháčka, významné osobnosti Československého/Českého rozhlasu. Jeho dramatické osudy začínají po nucené emigraci rodičů po roce 1948, v níž se jeho otec stane významným činitelem, posléze ředitelem zahraničního vysílání Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Pavel je vychováván s dalšími sourozenci ostatními příbuznými v socialistickém Československu, skoro zázrakem se prosadí rovněž v rozhlase a jde ve stopách svého otce… Dramatický životopisný příběh je prokládán autentickými vzpomínkami hlavní postavy příběhu.

Kniha „Balony svobody. Letákové operace Svobodné Evropy 1951-1956“ je prvním českým souhrnným zpracováním jedné z kapitol dějin studené války. V letech 1951 až 1956 bylo z území Německa vedeno postupně několik propagandistických kampaní s využitím letáků, dopravovaných nad Československo pomocí malých balonů. Byl to historicky nejrozsáhlejší projekt zasílání letáků vzdušnou na území Československa. Také mezi balonovými kampaněmi Svobodné Evropy byly ty směřované na území Československa ve srovnání s obdobnými projekty pro Maďarsko a Polsko daleko největší. Jako oficiální výkonné organizace vystupovaly americký Národní výbor pro svobodnou Evropu (the National Commitee for Free Europe) a jeho pomocná organizace Tažení za svobodu (the Crussade for Freedom). Ovšem skutečnými iniciátory byly CIA a vláda USA, které pokryly i nepochybně velké finanční náklady projektů. Vysílání letáků bylo jedním z kroků psychologické války, kterou se na přelomu čtyřicátých a padesátých let snažila americká vláda čelit předpokládanému komunistickému ohrožení. S vylíčením dobového zahraničně-politického kontextu přibližuje práce okolnosti vzniku myšlenky balonových akcí Svobodné Evropy. Popisuje také i jiné způsoby využití balonů jako dopravního prostředku ve studené válce, zejména k přepravě agentů západních zpravodajských služeb do Československa v letech 1953 až 1954. Další kapitoly líčí vznik prvního letákového projektu Svobodné Evropy „Větry svobody“ (Winds of Freedom) roku 1951, operace „Prospero“ roku 1953 a konečně nejrozsáhlejší operace „Veto“, které probíhala v letech 1954-1956. Práce se zabývá i rozkrýváním autorského a redakčního pozadí vzniku letáků Svobodné Evropy. Nechybí ani představení podobných projektů Svobodné Evropy pro Polsko a Maďarsko. Reakce jsou dalším tématem knihy. Není třeba zastírat, že masové vysílání balonů mělo i negativní důsledky v podobě některých náhodných zranění obyvatel při střetu s balony plněnými výbušným plynem. Komunistický režim se také pokusil na Svobodnou Evropu svalit odpovědnost za havárii československého dopravního letadla v Tatrách počátkem roku 1956. Druhá část knihy přináší chronologický výčet jednotlivých letáků s jejich popisem a obsahovou charakteristikou. Přílohou knihy je rovněž CD se snímky převážné většiny letáků. Tato obsáhlá příloha je cenná zejména proto, že letáků se dodnes dochovalo kupodivu jen poměrně malé množství. Bližší analýza ukazuje, že jde o unikátní formu exilové publicistiky, na níž se podíleli i významní výtvarníci.

Černá kniha sovětské okupace přináší informace o nejzávažnějších důsledcích vojenské intervence armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následné sovětské vojenské okupace 1968-1991. Těmito důsledky jsou občané zemřelí v důsledku působení intervenčních nebo okupačních vojsk. Kniha rovněž zaplňuje dosavadní mezeru v historickém bádání tzv. normalizace jako nástin vývoje a základních problémů sovětské okupace. Od prvního vydání v roce 2015 autoři objevili údaje o dosud neznámých obětech let 1969-1991. Znovu podrobili zkoumání i počáteční měsíce okupace v roce 1968. Výsledkem se stala kniha Okupace 1968 a její oběti, kterou roku 2017 vydal jako neprodejnou publikaci Vojenský historický ústav v Praze. Během studia nových archivních materiálů se podařilo objevit nebo upřesnit řadu informací, vztahujících se k prožívání a následkům invaze roku 1968 především z perspektivy občanů Československa. Rovněž se podařilo zpřesnit seznam obětí intervenčních a okupačních jednotek od srpna do prosince 1968. Ještě před deseti lety se mělo všeobecně za to, že zemřelých československých občanů bylo 108. Zkoumáním dosud historicky nezpracovaných archiválií se nám podařilo objevit další informace a stav obětí z roku 1968 je 137. I u těch, jejichž jména byla již známá, se v mnoha případech povedlo nově objasnit podrobnosti průběhu tragických událostí i životopisů obětí. Díky ochotě archivních institucí i příbuzných zemřelých jsme dokázali u většiny z nich text doplnit jejich fotografiemi a jednotliví zemřelí tak pro čtenáře přestávají být statistickým údajem a pomyslně dostávají skutečnou tvář. Z dalšího období let sovětské okupace 1969-1991 byly upřesněny nepotvrzené nebo objeveny poznatky o dosud neznámých případech. Počet potvrzených obětí na životech za toto dlouhé období se zvýšil z 267 na 288, tedy o 21. Autoři se rozhodli také pro jednotné chronologické zpracování tragických událostí za celé období od 21. srpna 1968 do 25. června 1991. Dosavadní rozdělení na oběti několika měsíců roku 1968 a potom na další období let 1969-1991 není metodologicky nejvhodnější, protože 31. prosinec 1968 není v této problematice žádným historickým mezníkem. Celkový počet obětí na životech ze strany obyvatel Československa vzniklých v souvislosti s pobytem sovětských vojsk tedy je 425. Do kapitol přibližujících celkový rámec sovětské vojenské přítomnosti byly doplněny některé nové poznatky a opraveny zjištěné nepřesnosti. Doplněné vydání knihy věnované především nejzávažnějším dopadům vojenské intervence armád pěti zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968 i následného působení Střední skupiny sovětských vojsk v Československu vychází v roce padesátého výročí srpna 1968.

Události v armádě před třiceti lety, v období konce totalitní vlády přes počátek budování demokratického státu do rozdělení Československa, představují mimořádně zajímavý výsek našich dějin. Tématem knihy je tedy rok 1989 v armádě, události v době Sametové revoluce a vývoj až do rozdělení státu v roce 1992. Vojenské aspekty těchto událostí zatím nebyly takto souhrnně zpracovány.

Druhé doplněné vydání obsahuje kromě stávajících i nové lokality, nově objevené dobové fotografie a plánky spojené s činností Státní bezpečnosti před rokem 1989. Kniha přináší i základní informace o úkolech, struktuře a funkcích různých složek StB. Suché údaje tak dostávají nový význam a atraktivitu zasazením do rámce města. Odhalit místa působení StB je poměrně obtížné. Jedním z atributů Státní bezpečnosti bylo přísné utajení. To se důsledně týkalo i objektů, v nichž StB působila. Kromě budov úřadů a věznic užívala StB ke schůzkám s agenty i byty a další prostory. Lze ale také říci, že veškerý veřejný prostor se stával operačním prostorem Státní bezpečnosti. Hlavní část knihy tvoří hesla věnovaná jednotlivým lokalitám. Hesla obsahují identifikační údaje a reflektují historický, stavební a uživatelský vývoj místa včetně dobových snímků a plánků zachycujících i dřívější situaci či instalaci různých zařízení. Současné fotografie ukazují změny za posledních několik desetiletí. Kniha poskytuje nejen přístupnou informaci o Státní bezpečnosti, ale také umožňuje podívat se na město jinak, jako na dějiště skrytých dramat a příběhů.

Tématem nové monografie Miroslav Pich-Tůma. Příběh opravdového komunisty je postava jedné ze symbolických postav období upevňování moci KSČ v Československu. Miroslav Pich-Tůma, narozen roku 1919 ve Východních Čechách, se před začátkem nacistické okupace zapojil do levicového hnutí. V roce 1940 emigroval do SSSR, kde pak prožil dramatickou dobu počátku války německo-sovětské války. I v SSSR se účastnil výhradně odboje organizovaného komunisty. Po absolvování sovětských vojensko-politických kurzů komunistické internacionály byl v říjnu 1944 vysazen jako komisař sovětského organizátorského výsadku Mistr Jan Hus na území protektorátu. Do konce války se účastnil partyzánského boje na Českomoravské vrchovině. Po válce se angažoval v partyzánském hnutí, krátce se účastnil politických akcí KSČ, ale zejména od roku 1946 vstoupil do zpravodajské struktury Zemského odboru bezpečnosti, plnící úkoly ve prospěch KSČ proti ostatním politickým stranám. Po reorganizacích se roku 1948 stal příslušníkem Státní bezpečnosti. Přes relativně krátkou dobu působení se nesmazatelně zapsal do dějin komunistického násilí v Československu. Jako přímý aktér se podílel na několika případech vražd, mimořádného mučení a zneužívání moci. Koncem roku 1949 byl dokonce pro přílišné násilí nucen Státní bezpečnost opustit. Po ročním nasazení na jiném bezpečnostním úseku se na počátku roku 1951 dostal do soukolí čistek v KSČ a jejich prodloužení do bezpečnostních struktur. V inscenovaném procesu s tzv. sabotéry v StB představoval typ vykonavatele rozkazů zrádců v KSČ. Po propuštění z vězení v roce 1957 pracoval jako horník. Díky vazbě a inscenovanému rozsudku na Pichovi ulpěla do jisté míry pověst oběti. I to napomohlo jeho faktické rehabilitaci jako významného účastníka protinacistického odboje. Navázal tehdy řadu nečekaných kontaktů mezi progresivními historiky. V roce 1968 se v rámci otevírání zločinů minulosti dostal znovu do vazby a se skupinou dalších příslušníků StB čelil znovu možnému postihu za zločiny minulosti. Jeho příběh se stal tehdy již známým. Proces se sedmi příslušníky StB se v mimořádných společensko-politických podmínkách doznívajícího Pražského jara stal možností pro zcela ojedinělou otevřenou diskusi historiků na téma násilí a zneužívání moci Státní bezpečností v době etablování komunistické moci v Československu i jistých snah o přenesení odpovědnosti za nežádoucí minulost na osoby vykonavatelů příslušníků Státní bezpečnosti. V době počínající normalizace pak již nebyl soudně postižen a žil pak až do roku 1990 v relativním klidu. Ovšem ani pro normalizační moc nebyl politicky přijatelný, nikdy nedosáhl toužebného znovupřijetí do komunistické strany a věnoval se nejvíce péči o partyzánské tradice. Na počátku devadesátých let se v době vlny zájmu o komunistickou minulost dostal do centra pozornosti. Média ani odborníci však tehdy neměli dostatek podrobných informací, což poznamenalo faktickou úroveň diskuse. Asi i z obav z nového trestně právního postihu se Miroslav Pich rozhodl na počátku roku 1995 odejít dobrovolně ze života. Osobnost Miroslava Picha je klíčem pro poznání mechanismu postupného ovládání situace v Československu po válce. Nová monografie poprvé a na základě řady dosud nevyužitých pramenů mapuje Pichův životopis, postavy dalších, již zapomenutých příslušníků a mimořádně nebezpečných tajných spolupracovníků StB z doby přebírání moci KSČ kolem roku 1948. Kromě toho monografie poprvé detailně a souhrnně popisuje zločiny Miroslava Picha. Dalším komplexem problémů je pak dlouholetá snaha obětí o dosažení spravedlnosti v dalších desetiletích až do devadesátých let, kdy po roce 1989 čelil mediální kampani a zájmu veřejnosti o zločiny minulosti. Monografie s pomocí řady opomíjených pramenů, množstvím literatury odkrývá neznámé aspekty jeho osobnosti, vývoj jeho interpretace minulosti, vztahy Miroslava Picha s historickou obcí, pomáhá lépe pochopit proces uchopení moci KSČ ve státě. Pomáhá i pochopit proces sebeidentifikace vykonavatele

Na příkladu konkrétní situace v okrese Havlíčkův Brod popisuje autor vznik, vývoj a činnost Státní bezpečnosti, její propojení se státními i stranickými orgány. Zabývá se rovněž metodami činnosti, technickými prostředky a agenturní sítí. Informace o činnosti StB se doposud spíše orientovaly na známé osobnosti v prostředí velkoměst. Tato kniha se snaží doplnit chybějící informace o existenci StB na periferii, mimo hlavní město a další velkoměsta. Práce se opírá především o zatím málo využívané archivní materiály bývalé StB z Oddělení StB Havlíčkův Brod, případně zprávy o činnosti Krajské správy SNB. Autor dále v práci vychází z rozkazů, nařízení a směrnic ministerstva vnitra. Jako doplňkový materiál využívá místní tisk Cesta Vysočiny a vzpomínek pamětníků. Kniha je členěna na dva základní tematické okruhy: na otázky související s aparátem StB a státní mocí a na důsledky existence bezpečnostního aparátu pro občany. Čtenáři v knížce najdou jak odpovědi a vysvětlení obecně platných postupů, a tak i vodítko, jak hodnotit své osobní zážitky nebo špatné zkušenosti. Kniha vychází ve spolupráci s Úřadem dokumentace a vyšetřování zločin. komunismu.

Kniha sleduje vzestup a pád ministra vnitra Rudolfa Baráka (1915-1995), pozoruhodné postavy komunistické éry v našich dějinách. Ambiciózní pohlavár, jehož zatčení za přítomnosti samotného Antonína Novotného a následující proces a odsouzení byly již ve své době provázeny legendami, a v letech následujících byl orwellovským způsobem „vymazáván" z dějin, byl a stále je v obecném povědomí považován za jakéhosi předchůdce pokusů o modernizaci a liberalizaci komunistického režimu. Práce Prokopa Tomka, založená na studiu množství archivních materiálů, zbavuje ministra Baráka této nezasloužené pověsti a ukazuje jej ve skutečném, a nelichotivém, světle - jako bezskrupulózního aparátčíka, nemilosrdného vykonavatele a organizátora bezpráví, který neváhal organizovat teroristické činy - únosy a atentáty, využívat ve službě komunistického represivního aparátu bývalých nacistických zločinců, i člověka ovládaného osobními ambicemi a touhou po obohacení. Ukazuje ale i jinou tvář nejednoznačné Barákovy osobnosti - jeho kulturní mecenášství, například podporu malířů Otakara Kubína a Jana Zrzavého.

Brigádní generál František Moravec, účastník prvního, druhého i protikomunistického zahraničního odboje, je dnes připomínán především jako duchovní otec operace Anthropoid. V zapomnění upadlo, že za druhé světové války byl po boku Jana Masaryka, Prokopa Drtiny či Ferdinanda Peroutky také jedním z „hlasů“ BBC, hovořících z Londýna ke krajanům v okupované vlasti. Nápravu přináší publikace, v níž se čtenáři mohou poprvé seznámit se všemi Moravcovými rozhlasovými komentáři z válečných let. Jejich autor se v nich představuje jako střízlivý vojenský odborník, povzbuzující ducha obyvatel protektorátu brilantními rozbory probíhajícího konfliktu.

Životopisné vyprávění začíná v roce 1969, kdy se autor a hlavní hrdina knihy v jedné osobě dostane nedobrovolně do osidel vojenské kontrarozvědky. Z nich se mu podaří vyprostit až útěkem na Západ, nechce se ale vzdát své velké lásky, kterou musel opustit v ČSSR, a odváží se riskantního tahu. Ten bohužel nevyjde a on končí v nejtěžším komunistickém žaláři ve Valdicích. Příběh graduje, vstupují do něj mnohé osoby i osobnosti a končí na pověstném Mostě špionů, který proslavil stejnojmenný film s Tomem Hanksem.