Vít Slíva

Slívova jedenáctá. Vít Slíva je už v povědomí současné české poezie zapsán dostatečně jasně a čitelně. Jako básník holanovské inklinace, věcí, jež míjejí, jako autor vysokých nároků, v mnohém i jako opěvovatel svého rodného Slezska, básník návratů, velký kontemplátor času, též jako básnický virtuóz s nesmírně širokým výrazovým rejstříkem — minimalista i rapsodik, bravurní cizelér slova i robustní rabiát, poeta doctus i běsovité chlapisko. Půdorys tohoto všeho zůstává víceméně zachován. Přibylo však moudrosti zralého věku, což se projevuje v tom, že báseň se autorovi stěhuje stále víc a víc od slov k významům, tj. z textu do jeho předpolí i „zápolí“. Gnóma, paradox, tedy uzly několika málo slov — a je hotovo. Hodně básní je psáno pod tlakem chvíle, příležitosti. Čas tu však dostává podobu dvojjedinou. V našich duších jako by tedy stále tikaly dvojí hodinky: ty, jež nás nutí evidovat další a další ztráty, a ty, v nichž sami sebe situujeme k něčemu, co nepomíjí. Těmi prvními měříme čas dozadu, těmi druhými nahoru: „Co je to nad tebou za mraky? // Zázraky, samé zázraky…“ A poezie ve svém nejvýsostnějším výměru — toť u Slívy milostivé setkání jednoho i druhého času… nebo možná ještě spíše zrcadlení jednoho v druhém.

Reedice tří úspěšných románů finského humoristy Arta Paasilinny. Zajícův rok, jeden z Paasilinnových prvních románů, autora proslavil po celé Evropě. S novinářem středního věku Vatanenem a zajícem mladého věku se v něm vydáme na dobrodružné putování po Finsku. Les oběšených lišek je jedna z Paasilinnových nejlepších knih. Stejně se jmenuje místo v Laponsku, kde se před pomstou a spravedlností ukrývá Oiva Juntunen, národností Fin a povoláním darebák, ve společnosti lišek, vlasteneckého majora Remese, švédských prostitutek Agnety a Kristýny a staré Laponky Nasky Mosnikoffové. Bláznivě veselá kniha Chlupatý sluha pana faráře popisuje dobrodružství svérázného faráře Oskariho Huuskonena a jeho věrného přítele, medvěda Obejdy, který se dokonce naučí i žehlit. Překlad Jan Petr Velkoborský a Vladimír Piskoř, ilustrace Jiří Slíva.

Kolik toho unese báseň? Nikoli ve smyslu jak mnoho, nýbrž jak nejméně. Právě s tímto pokušením se Vít Slíva vyrovnává. A je to pokušení, k němuž v jistém okamžiku dojde snad každý zasvěcenec Poezie, přičemž Slíva si k němu klestil cestu již v předchozích sbírkách. Dalším silným momentem budiž setkání Eróta s Thanatem, objetí lásky a smrti. A pak jsou tu věci poslední, Slívova eschatologie loučení, ztráty, tíže nenávratna. Procházíme se básníkovou temnou nocí, tedy stavy plnými úzkostí a nejistot: Co s námi bude, až tady už nebudeme? Co všechno utáhne slovo, když se ho musíme vzdát? A co utáhne víra, když se dostavují myšlenkově studené běsy pochyb? Barokní sváry a v nich více tmy než světla a Boha nevidět. Vím, že bych měl věřit, ale neumím to. Neumím to, ale modlím se.

Láska smrt Bůh. Trojúhelník úplnosti a zároveň orné pole poezie. Sbírky Víta Slívy jsou si v mnohém podobné, a přesto v každém z jeho čtrnácti opusů najdeme něco navíc. Zde je to časová žeň. Rozevlátá obraznost ustupuje sevřenějšímu tvaru, v němž je i místo pro zámlky a gnómy. Za prvním slovem z onoho trojúhelníku pociťujeme palčivost, před níž není kam utéct. Druhé slovo si básník stále víc přetváří na čas kolik ho ještě mám a proč neubíhá pomaleji? A za třetím se schovává slovo samo, poezie ve svém sebezrcadlení. Sama sobě účelem? Ano i ne. Je to rovněž slovo, kterým někam chci patřit; slovo, jež chce být slyšeno. Sursum corda. Vzhůru srdce. Vzhůru slovo a leť. Však ty už víš ke Komu.

Třináctá sbírka „žijícího klasika“ české poezie, obdivovaného barda Víta Slívy, koncentruje nejvyšší kvality básnictví tak, jak je Slíva svou tvorbou ztělesňuje: myšlenkovou pronikavost a nedostižnost v uchopování, rozžíhání a zastavování životní zkušenosti, otevřenost v citlivosti a jazykovou a vyjadřovací nasycenost – jednoduše krásu, jíž se lze chytit jako bóje na otevřeném moři a zachránit se.

Rozhovor je veden po dvou liniích — životopisné a tematické. V té první dochází na životní peripetie od dětství v milovaném Hradci nad Moravicí přes středoškolská studia v Bohumíně, vysokoškolská v Brně, učitelské štace a partnerské karamboly až po odchod do Opavy a návrat do Brna. Ve druhé je vyzvětšováno šest podstatných stigmat autorova světa: 1. Místa, krajiny; 2. Lidé, přátelé; 3. Učitel, studenti; 4. Čtení, literatura; 5. Poslech, hudba; 6. Víra, Bůh. Rozhovor je veden velmi otevřeně, upřímně, zaujatě, ale zároveň s nadhledem nad tím, co odvál čas a co se tak úplně nezdařilo. Sešli se v něm středoškolský učitel a jeho bývalý student z brněnského gymnázia na Slovanském náměstí. Život, názory, lidé, místa, vzmachy, kotrmelce — to vše v jednom „poplantanem“ chumlu.

Třináctá sbírka „žijícího klasika“ české poezie, obdivovaného barda Víta Slívy, koncentruje nejvyšší kvality básnictví tak, jak je Slíva svou tvorbou ztělesňuje: myšlenkovou pronikavost a nedostižnost v uchopování, rozžíhání a zastavování životní zkušenosti, otevřenost v citlivosti a jazykovou a vyjadřovací nasycenost – jednoduše krásu, jíž se lze chytit jako bóje na otevřeném moři a zachránit se.

Toto je soubor jednoho sta dvaceti básnických etud, které autor napsal na rozloze patnácti let.