George Steiner
autor
Smrť tragédie
Svetoznámeho literárneho kritika, esejistu, filozofa považujú za jedného z najväcších myslitelov v dnešnom
literárnom svete. Anglická spisovatelka AS Byattová ho oznacila za "neskoro, neskoro, neskoro renesancného
cloveka... európskej metafyziky s
inštinktom pre dominantné idey našej doby. Steinerovo dielo prináša prevratné
názory, ktoré sa dotýkajú viacerých vedných odborovo teatrológie, filozofie, sociológie, antropológie... a jeho prvé
sprístupnenie pre slovenských citatelov je vydavat
elský pocin obrovského dosahu a významu.
Kniha Smrt tragédie vyšla po prvý raz v roku 1961, neskôr vo viacerých reedíciách a v takmer dvadsiatich prekladoch.
Autor v tejto eseji pracuje s pojmom tragédie na filozofickej báze, skúma základy a východ
iská tragického pocitu,
tragického vyznenia ludského života. S pojmom tragédie pracuje na základe dôverného a dôsledného poznania textov
jednotlivých autorov od antickej tragédie až po divadelné texty šestdesiatych rokov 20. storocia.
George Stein
er (1929) je profesor anglickej komparatívnej literatúry.
Pocas života pôsobil na mnohých prestížnych univerzitách Yale, Oxford ci Cambridge. Pravidelne prispieva do
najprestížnejších literárnych periodík a literatúre sa venuje aj ako autor belet
rie. Známy je však predovšetkým ako
autor mnohých významných odborných publikácií, zatial jeho poslednou je kniha pamätí Moje nenapísané knihy (My
Unwritten Books, 2008).
Errata Prozkoumaný život
Intelektuální biografie významného esejisty, kulturního kritika, literárního teoretika, filozofa a spisovatele Georga Steinera. Kniha Errata přináší soubor vytříbených esejů, v nichž autor zkoumá důležité události svého intelektuálního růstu i vášeň pro vysokou kulturu a vzdělanost, již v něm probudil jeho otec, původně vídeňský bankéř.
Tyto epizody ovšem slouží především jako příležitosti k úvahám o povaze literatury, vyššího vzdělání, jazyka a hudby. Steiner uvažuje rovněž o původu antisemitismu a o přežití judaismu.
Skutečné přítomnosti
Eseje o Bohu, estetice, jazyku a myšlení.
V této knize se setkává estetika, teologie, lingvistika, literární teorie a filozofie, ale přitom (jako u Steinera vždy) nejde o suchopárnou teoretizaci předem vytčeného problému, nýbrž o vášnivou, dobrodružnou intelektuální cestu líčenou téměř básnickým jazykem.
Knihy, které jsem nenapsal
Jaké je to být básníkem, když se v sousedním domě nad svící sklání Dante nebo Shakespeare? Jaké je to milovat ve čtyřech různých jazycích? Jak by měl v 21. století vypadat základní model obecné gramotnosti? Znamenají hranice mého jazyka skutečně hranice mého světa?
Takovéto otázky a ještě spoustu dalších otevírá George Steiner ve svém souboru sedmi esejů s poněkud ironickým názvem Knihy, které jsem nenapsal. Tento koryfej soudobé kulturní kritiky, patřící k jedněm z mála skutečně originálních myslitelů naší doby, v nich pojednává o tématech, která za svůj život promýšlel, k nimž podniknul přípravné studie, která však již nestihl dovést do hodnotné knižní podoby. Kdo by však čekal sentimentální tesknění nad omezenými možnostmi lidského života, ten musí hledat jinde. Steinera ani v pokročilém věku neopouští onen údiv, který stál na počátku veškerého filozofického tázání, a touha pochopit, porozumět. Kromě hlubokých a argumentačně mistrně vystavených úvah kniha zaujme i tím, že oproti jiným esejům zde Steiner nezvykle odkrývá své soukromí a prozrazuje důvěrnosti, na něž sám není příliš hrdý.
Na Modrovousově hradě
Na Modrovousově hradě je rozsahem nepříliš dlouhý, myšlenkově ovšem nesmírně hutný a po jazykové i argumentační stránce strhující esej, jímž se George Steiner zařadil mezi přední filozofy kultury své doby. Tematicky navazuje na studii T. S. Eliota z roku 1948, jež zkoumá podstatu kultury a její postavení v západní společnosti. Steiner jde však ještě o něco dál a pokládá opomíjené a v mnoha případech doposud nevyřčené otázky, jimiž „naši“ kulturu představuje ve zcela novém světle. Čtenář má tak možnost podniknout unikátní historicko-filozoficko-literární sondu do dějin západní civilizace, jež odhaluje vzrušující, ale i značně znepokojující souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Ústřední tezí, kterou se Steiner snaží obhájit, je tvrzení, že holocaust nemáme chápat jako exces, nýbrž jako doprovodný jev modernity, vyvěrající z příliš velké sázky na člověka, a že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež vedly k současnému přehodnocení kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti.
Lekcie majstrov
„Čo oprávňuje muža alebo ženu, aby učili inú ľudskú bytosť, čo je prameňom ich autority? A naopak, ako vzniká odozva u toho, kto je učený?“ Otázka, ktorú si kládol už sv. Augustín, je myšlienkovým východiskom knihy Lekcie majstrov Georgea Steinera.
Steiner, ktorý sa spolu s vedeckou a spisovateľskou prácou takmer celý život venoval aj učeniu na viacerých univerzitách, nás v knihe sprevádza dejinami vzťahu Majstrov a ich učeníkov od antiky po súčasnosť. Podmaňuje si čitateľa erudíciou, humánnosťou, schopnosťou vidieť nečakané súvislosti a vášňou pre pedagogické povolanie. Sokrates a Alkibiadés, Ježiš a Judáš, Dante a Vergílius, Abélard a Heloisa, Faust a Wagner, M. Brod a F. Kafka, Tycho de Brahe a Kepler, E. Husserl a M. Heidegger, futbalový tréner Knut Rockne a jeho zverenci, hudobníčka Nadia Boulangerová a jej žiaci a mnohí ďalší sa pred nami vynárajú v príbehoch vzájomného dialógu, obdarúvania, lásky a rešpektu, ale aj vzbury, popretia, zrady a odmietnutia.
Jazyk a ticho
Tato kniha se primárně zabývá jazykem – jazykem a politikou, jazykem a budoucností literatury, jazykem a úklady totalitních režimů, jazykem a kulturním úpadkem, jazykem a ostatními způsoby sdělování významu (hudba, překlad, matematika), a konečně: jazykem a tichem. Co se děje s jazykem, jeli ve službách totalitních režimů, jeli využíván k obhajobě jejich zvěrstev a vražedných lží? A jak se na něm podepisují poměry západní masové, na konzum orientované demokracie s dominantními postuláty kulturního průmyslu? Jsme v současnosti svědky konce dějinné fáze, jež se vyznačovala dominancí verbálního vyjadřování a klasické gramotnosti? Jsme svědky fáze všeobecného úpadku jazyka, fáze, kdy od slova a klasické gramotnosti přecházíme k „postlingvistickým“ formám a k částečnému tichu? To jsou otázky, na něž se v těchto textech pokouším nalézt odpověď, nebo na ně přinejmenším obrátit pozornost. G. S.
Po Bábelu
Stěžejní dílo jednoho z nejvýraznějších žijících literárních a kulturních kritiků anglicky mluvícího světa. G. Steiner v něm zkoumá fenomén překladu. Vychází z židovské kabaly a jazykové mystiky stejně jako z moderní hermeneutiky a v protestu proti úzké specializaci uvažuje o překladu jako základním prvku všeho rozumění, interpretace a komunikace, vlastně celých kulturních dějin. G. Steiner se narodil 23. 4. 1929 v Paříži, kam jeho rodiče již roku 1924 přesídlili z antisemitské Vídně. Rodina se sice roku 1940 dále stěhuje do New Yorku, Steiner ale i zde navštěvuje francouzské lyceum a poznává na něm řadu předních francouzských intelektuálů (J. Maritain, C. Lévi-Strauss, Saint-John Perse), takže přirozeným základem jeho polyglotství i komparatistického myšlení zůstane spojení středoevropského humanismu s francouzským univerzalismem. Vedle toho v New Yorku také přistupuje k bar micva a osobně tak za další východisko svého myšlení přijímá židovství. Studuje na univerzitě v Chicagu (B. A. 1948), na Harvardu (M. A. 1950) a v Oxfordu (PhD. 1955). Ve své první knize Tolstoj, nebo Dostojevskij (Tolstoy or Dostoevsky: An Essay in the Old Criticism, 1959) staví Steiner proti Tolstého dějinnému humanismu Dostojevského naddějinnou přesažnost a vyzvedá pochopení tohoto autora pro temné stránky a tragičnost člověka. V následující Smrti tragédie (The Death of Tragedy, 1961) konstatuje zánik tohoto jedinečného západního žánru, podkopaného osvícenským sekulárním optimismem a demokratizací společnosti.
Ve druhé půli 60. let se George Steiner, od roku 1961 fellow cambridgeské Churchill College a hostující profesor na amerických univerzitách, začíná soustavně obírat tématem šoa a jeho významu pro smysluplnost další kultury. Tato fascinace nepominutelně osobní povahy se objevuje jak v jeho díle beletristickém (nejprve v souboru povídek Anno Domini, 1964, později například v kontroverzní novele Transport A. H. do San Cristóbalu /Portage to San Cristobal of A. H./, 1981), tak v tvorbě esejistické - poprvé v knize Jazyk a ticho (Language and Silence: Essays on Language, Literature and the Inhuman, 1967; esej "Ústup slova" vyšla roku 1975 samizdatově v překladu Václava Černého).
Skrytě osobní krédo obsahuje i soubor esejí Extrateritoriální (Extraterritorial: Papers on Literature and the Language Revolution, 1971): zde se autor znovu obrací k tématu jazyka, tentokrát z pohledu jazykového bezdomoví, v němž se ocitl moderní spisovatel (Beckett, Borges či Nabokov, stejně jako Steiner sám). Především esej "Jazykový živočich" svým důrazem na neoddělitelnost člověka od řeči jasně předjímá opus magnum Po Bábelu. Ještě předtím se ale Steiner roku 1971 v knize V hradu Modrovousově (In Bluebeard's Castle: Some Notes Towards the Redefinition of Culture) soustavněji vrátí ke krizi západní kultury, z níž v souladu se svými ranými pracemi vidí východisko v "sázce na transcendenci". V roce, kdy vyšla kniha Po Bábelu (After Babel, 1974) autor symbolicky nalézá definitivní působiště ja
Vypredané
22,14 €
23,31 €
