Petr Štěpánek

Dobytí „druhého Říma“ – hlavního města byzantské říše sultánem Mehmedem II. a s ním spojené obavy z ovládnutí Evropy osmanskými Turky zafixovalo celou paletu negativních evropských představ o novém a velmi nevítaném sousedovi. V evropském politickém diskursu pak byla „turecká hrozba“ často instrumentalizována ve vnitropolitických i mezinárodněpolitických argumentech španělských i rakouských Habsburků, ale i Francouzů, Uhrů, Poláků nebo Rusů. Zcela nových dimenzí posléze nabyla v období vzniku moderních evropských národů v jihovýchodní Evropě či na Blízkém východě v průběhu 19. a 20. století. Kniha líčí nejen samotný pád Konstantinopole v roce 1453, ale také situaci, která mu předcházela, a události, jež následovaly po ztečení zdánlivě nedobytných hradeb Města. Poutavý popis navazujících dějů zachycuje období do smrti Mehmeda II., přičemž autor se snaží vzít v potaz i jejich interpretaci ze strany samotných Turků. Vše je tak zachyceno v širším historickém kontextu, jenž provázel složitý proces vznikání Osmanské říše a její identity. Pro tu bylo dobytí Konstantinopole naprosto klíčové. Kupodivu to však nebyl cíl, ke kterému by Osmanská říše neomylně směřovala od samého počátku. Nicméně přinejmenším od jisté chvíle Mehmed II. pochopil, že ovládnutí Konstantinopole představuje nepominutelný mezník na cestě k dosažení nesmrtelné velikosti říše i jeho samotného. Dobytí Konstantinopole v roce 1453 znamenalo konec Města v té podobě, v jaké ho Evropa znala či chtěla znát. To, co vzniklo na jeho troskách, si však také zaslouží náš respekt. Pád Konstantinopole nepředstavoval nastolení doby temna či konec zlatých časů. Při univerzálněji pojatém pohledu na kulturu je zřejmé, že se Istanbul během osmanské vlády opět stal jedním z nejdůležitějších politických, hospodářských i kulturních center tehdejšího světa. Osmané dokázali svébytným způsobem přetvořit imperiální tradici římské a byzantské Konstantinopole. A ačkoliv se nám tato nová tradice nemusí v některých svých konkrétních podobách zcela líbit, je bezesporu natolik pozoruhodná, že stojí za to se nad ní pokud možno bez předsudků zamyslet.

Kniha vypráví příběh dobytí hlavního města byzantské říše v roce 1453. Ovládnutí Konstantinopole osmanskými vojsky vešlo do dějin především jako událost, která zakonzervovala nesmiřitelnost dosavadního konfliktu mezi křesťanstvím a islámem na několik následujících století. Jeho prostřednictvím pak byl v Evropě podporován obraz islámu jako čehosi nepatřičného, Evropě navěky cizího. Bez ohledu na skepsi a útoky Evropanů se však sultánu Mehmedovi II. a jeho nástupcům podařilo na ruinách Konstantinopole zbudovat Istanbul - město, které si svojí velkolepostí a významem se svojí předchůdkyní v ničem nezadalo, stejně jako si s Byzancí nezadala říše, jejímž hlavním městem bylo učiněno. Tato kniha proto není o osudové katastrofě či omylu Prozřetelnosti. Je o vývoji, o kontinuitě, a zároveň o stereotypech a utkvělých představách. Je o nás i o těch druhých - o těch, které se i pod vlivem vzpomínky na „pád Cařihradu" stále snažíme ze svého světa vytlačovat.

„Jen dvě odvětví u nás fungují hůř než politika. Justice a média,“ říká spisovatel a hudebník Petr Štěpánek, autor knihy Reportáž psaná po popravě, a dodává: „Kdysi jsem to říkával jako veselý bonmot, dnes už vím, že je to smutná pravda.“ Petr Štěpánek byl v letech 1994 – 2003 (de facto), respektive 1994 – 2006 (de iure) členem a místopředsedou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a zažil v ní největší mediální a politické turbulence, které tehdy hýbaly naší zemí. Ve své Reportáži psané po popravě vás autor s nevídanou otevřeností zavede do zákulisí naší vysoké politiky, provede vás válkou o televizi Nova a zároveň s ním prožijete neuvěřitelnou 18letou soudní anabázi, na jejímž konci je morální i finanční satisfakce nezákonně odvolaných členů Rady pro vysílání.