Stanislav Struhar

Román Opuštěná zahrada je jednou ze Struharových ranných próz, tematicky zasazených do rakouského prostředí, psaných však ještě v českém jazyce. Vídeň roku 1974. Šestiletý Joachim je svědkem tragické smrti svého o dva roky staršího bratra Richarda (kterého, jak se později ukáže zavraždila vlastní matka). Tento traumatický zážitek se do jeho paměti ukládá s celou řadou detailů a váže jej na bratra ještě silněji. Po uvěznění matky je drobný, uzavřený Joachim svěřen do péče prarodičů, žijících v mondénně zařízené vile se zpustlou zahradou vedle zámeckého parku Schönbrunnu. Společně se svou sedmnáctiletou tetou Nathalií obývá první poschodí, jehož staromódní pokoje a temné chodby ovšem nepovažuje za svůj domov. Kontakt s matkou je Joachimovi již od prvních dnů znemožňován, v této době se Nathalie poprvé ptá na existenci otce. Tak jako dříve mu prarodiče zůstávají emocionálně nedostupní, uzavření ve světě, který nemůže pochopit: zatímco ochrnutá babička tráví dny v dolních prostorách domu při temných tónech Wagnera a Brahmse, děda se projevuje jako nadšenec do umění, zdobící stěny rodinné vily kopiemi melancholických či temných obrazů slavných malířů. Již od samého počátku se Joachim upíná na studující tetu Nathalii, která se mu stává nejen společnicí při hrách, ale i náhražkou za nedostupnou matku. Když po několika měsících Joachimova matka v psychiatrické nemocnici umírá, začínají se v domě odhalovat první stopy zamlčené minulosti.

Stanislav Struhar se narodil v roce 1964 v Gottwaldově, dnešním Zlíně. V roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska, jejich syn je mohl následovat až po pádu železné opony. Usadil se ve Vídni, přijal rakouské státní občanství a němčina se stala jeho literárním jazykem. V románech se zabývá integrací cizinců do nové společnosti, ztrátou domova či mateřštiny, a zařadil se do nepočetné, ale o to zajímavější rodiny německy píšících Čechů. Jeho nejnovější román Váha světla, odehrávájící se před poutavou kulisou Říma a Ligurie, vypráví subtilně poetickým jazykem příběh mladého Rakušana, který se po dvou prožitých tragédiích znovu rozhoduje začít v cizině nový život.

Stanislav Struhar (1964) je jedním z moderních rakouských vypravěčů současnosti. Narodil se v Gottwaldově, dnešním Zlíně, a v roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska. Debutoval v Rakousku básnickou trilogií Stará zahrada, v dalších letech publikoval prozaická díla. V České republice vyšly jeho rané romány Rukopis a Opuštěná zahrada, po nich následovaly české překlady již německy psaných děl Hledání štěstí, Cizinky, Váha světla a Důvěrně známé hvězdy domova. Patří k nepřehlédnutelným německy píšícím spisovatelům českého původu, jeho literární tvorba je podporována stipendii a získala řadu uznání. Žije ve Vídni. Kniha Barvy minulosti představuje tři jemně komponované povídky, zachycující křehkost lidských osudů na pozadí působivé krásy severní Itálie, jižní Francie a Vídně.

Román Dar naděje, stylisticky i jazykově mistrně zvládnutý v prostředí měst Vídně a Zlína, vypráví s mimořádnou empatií a intelektuální hloubkou subtilní příběh o vztahu Rakušana a mladší ženy českého původu, toužících po štěstí ve složité realitě dnešní Evropy.

Kniha Cizinci, kterou Stanislav Struhar navazuje na svou úspěšnou, ze strany čtenářů i kritiky přívětivě přijatou knihu Cizinky, přináší dvě další znamenitě psané prózy, vyprávějící s poetickou lehkostí a intelektuální precizností o lásce i ztrátě nejen v Rakousku a Německu, ale i v současné České republice.

Knihou Stará zahrada představuje Stanislav Struhar své doposud nejosobnější dílo. První část této subtilní básnické trilogie, nazvaná Kousek smrti, vznikala již začátkem osmdesátých let, kdy autor prvními literárními texty zachytil momenty svého dětství a dospívání v rodném Zlíně. Hlas vnitřní rozervanosti a tísně však neutichá ani v části druhé, pojmenované Kousek života, v níž už i v němčině vypráví nejen o složitosti emigrace, ale i o čekání na syna, jehož vycestování zadržovaly československé úřady. Závěrečná část trilogie s názvem Kousek Vídně, plná sugestivních a pro jeho tvorbu charakteristických kompozic, zrcadlí jeho vztah k novému domovu, který se již na svém prahu ukázal ze dvou různých stran.

Román Opuštění, brilantně psaný v podmanivém prostředí západní Ligurie, vypráví intimně lyrickým a dokonale úsporným stylem poutavý příběh mladého Rakušana, který se vypravil do Itálie hledat svého otce.

Stanislav Struhar se narodil v roce 1964 v Gottwaldově, dnešním Zlíně. V roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska, jejich syn je mohl následovat až po pádu železné opony. Usadil se ve Vídni, přijal rakouské státní občanství a němčina se stala jeho literárním jazykem. V románech a povídkách se mimo jiné zabývá životem cizinců v nové společnosti a zařadil se do nepočetné, ale o to zajímavější rodiny německy píšících spisovatelů českého původu. Ve svém novém románu, lyricky laděném v malebném prostředí Itálie, Monaka a Francie, vypráví podmanivý příběh mladé ženy z jedné ligurské horské vesnice, kterou zastihne podobný osud jako kdysi její matku, pocházející z Rakouska.

Stejně jako v knize Barvy minulosti předkládá Stanislav Struhar i v dalším, kompozičně i esteticky vyzrálém díle Barvy budoucnosti tři výtečné prozaické práce plné překvapujících zvratů a souvislostí, strhující melancholie a intelektuální individuality; nezaměnitelným stylem, v němž se ztrácí hranice mezi prózou a poezií, zachycuje působivý portrét současné Vídně.

Knihkupec, básník a prozaik Stanislav Struhar se narodil v roce 1964 v Gottwaldově, dnešním Zlíně. V roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska, jejich syn je mohl následovat až po pádu železné opony. Usadil se ve Vídni, přijal rakouské státní občanství a němčina se stala jeho literárním jazykem. Stanislav Struhar se již od mladých let věnoval básnické tvorbě. Debutoval v Rakousku česko-německou sbírkou básní Der alte Garten/Stará zahrada, která zaznamenala zásadní momenty autorova dětství a pozdější emigrace. V dalších letech publikoval především prozaické knihy. V České republice vyšly jeho rané romány Rukopis a Opuštená zahrada, po nich následoval český překlad již německy psaného románu Hledání štestí. V románech autor hledá domov a řeší otázku integrace cizince do nové společnosti. Zařadil se do nepočetné, ale o to zajímavější rodiny německy píšících Čechu. Jeho nejnovější kniha Cizinky přináší dvě novely, které spojuje autorovo oblíbené téma pobytu v cizí zemi.

Román Dar naděje, stylisticky i jazykově mistrně zvládnutý v prostředí měst Vídně a Zlína, vypráví s mimořádnou empatií a intelektuální hloubkou subtilní příběh o vztahu Rakušana a mladší ženy českého původu, toužících po štěstí ve složité realitě dnešní Evropy.

Stanislav Struhar (1964) je jedním z moderních rakouských vypravěčů současnosti. Narodil se v Gottwaldově, dnešním Zlíně, a v roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska. Debutoval v Rakousku básnickou trilogií Stará zahrada, v dalších letech publikoval prozaická díla. V České republice vyšly jeho rané romány Rukopis a Opuštěná zahrada, po nich následovaly české překlady již německy psaných děl Hledání štěstí, Cizinky, Váha světla a Důvěrně známé hvězdy domova. Patří k nepřehlédnutelným německy píšícím spisovatelům českého původu, jeho literární tvorba je podporována stipendii a získala řadu uznání. Kniha Barvy minulosti představuje tři jemně komponované povídky, zachycující křehkost lidských osudů na pozadí působivé krásy severní Itálie, jižní Francie a Vídně. Práci na povídkách podpořilo tvůrčími spisovatelskými stipendii rakouské Spolkové ministerstvo pro výuku, umění a kulturu.

Kniha Cizinci, kterou Stanislav Struhar navazuje na svou úspěšnou, ze strany čtenářů i kritiky přívětivě přijatou knihu Cizinky, přináší dvě další znamenitě psané prózy, vyprávějící s poetickou lehkostí a intelektuální precizností o lásce i ztrátě nejen v Rakousku a Německu, ale i v současné České republice.

Stanislav Struhar se narodil v roce 1964 v Gottwaldově, dnešním Zlíně. V roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska, jejich syn je mohl následovat až po pádu železné opony. Usadil se ve Vídni, přijal rakouské státní občanství a němčina se stala jeho literárním jazykem. V románech se zabývá integrací cizinců do nové společnosti, ztrátou domova či mateřštiny, a zařadil se do nepočetné, ale o to zajímavější rodiny německy píšících Čechů. Jeho nejnovější román Váha světla, odehrávájící se před poutavou kulisou Říma a Ligurie, vypráví subtilně poetickým jazykem příběh mladého Rakušana, který se po dvou prožitých tragédiích znovu rozhoduje začít v cizině nový život.

Knihkupec, básník a prozaik Stanislav Struhar se narodil v roce 1964 v Gottwaldově, dnešním Zlíně. V roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska, jejich syn je mohl následovat až po pádu železné opony. Usadil se ve Vídni, přijal rakouské státní občanství a němčina se stala jeho literárním jazykem. Stanislav Struhar se již od mladých let věnoval básnické tvorbě. Debutoval v Rakousku česko-německou sbírkou básní Der alte Garten/Stará zahrada, která zaznamenala zásadní momenty autorova dětství a pozdější emigrace. V dalších letech publikoval především prozaické knihy. V České republice vyšly jeho rané romány Rukopis a Opuštená zahrada, po nich následoval český překlad již německy psaného románu Hledání štestí. V románech autor hledá domov a řeší otázku integrace cizince do nové společnosti. Zařadil se do nepočetné, ale o to zajímavější rodiny německy píšících Čechu. Jeho nejnovější kniha Cizinky přináší dvě novely, které spojuje autorovo oblíbené téma pobytu v cizí zemi.

Vídeň roku 1974. Šestiletý Joachim je svědkem tragické smrti svého o dva roky staršího bratra Richarda (kterého, jak se později ukáže zavraždila vlastní matka). Tento traumatický zážitek se do jeho paměti ukládá s celou řadou detailů a váže jej na bratra ještě silněji. Po uvěznění matky je drobný, uzavřený Joachim svěřen do péče prarodičů, žijících v mondénně zařízené vile se zpustlou zahradou vedle zámeckého parku Schönbrunnu. Společně se svou sedmnáctiletou tetou Nathalií obývá první poschodí, jehož staromódní pokoje a temné chodby ovšem nepovažuje za svůj domov. Kontakt s matkou je Joachimovi již od prvních dnů znemožňován, v této době se Nathalie poprvé ptá na existenci otce. Tak jako dříve mu prarodiče zůstávají emocionálně nedostupní, uzavření ve světě, který nemůže pochopit: zatímco ochrnutá babička tráví dny v dolních prostorách domu při temných tónech Wagnera a Brahmse, děda se projevuje jako nadšenec do umění, zdobící stěny rodinné vily kopiemi melancholických či temných obrazů slavných malířů. Již od samého počátku se Joachim upíná na studující tetu Nathalii, která se mu stává nejen společnicí při hrách, ale i náhražkou za nedostupnou matku. Když po několika měsících Joachimova matka v psychiatrické nemocnici umírá, začínají se v domě odhalovat první stopy zamlčené minulosti.