Bohumil Svoboda

Autor vystudoval klasické gymnázium v Praze, poté Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a Filmovou fakultu Akademie múzických umění: z FAMU byl při politických prověrkách v lednu 1949 jako křesťan ze studia vyloučen. Pracoval jako novinář, publicista, filmový pracovník a spisovatel. Z jeho literárního díla uvádíme: sborník Laterna magica (Filmový ústav 1968), Texas – země osamělé hvězdy (Vyšehrad 1985) a novelu Mírně střelená laň (pod pseudonymem Vladimír Nový, Aeterna 1990). Dále uspořádal sborník ke svatořečení Blahoslavená Anežka Česká (Česká katolická charita 1989), sborník Kardinál Tomášek (spolu s J. Hartmanem a V. Vaškem, Zvon 1994), s Jiřím Reinsbergem napsali knihu Legio angelica a P. Method Klement OSB (Trinitas 2000). Z dalších prací: Svedl jsi mě, Hospodine – rozhovory s biskupem Jaroslavem Škarvadou (Karmelitánské nakladatelství 2000), Kniha o Janu Lebedovi (Vyšehrad 2003), Hospodin rozjasnil svou tvář – rozhovory s Msgr. Jiřím Reinsbergem (Vyšehrad 2003), Víra je můj pevný hrad – rozhovory s arcibiskupem Karlem Otčenáškem (Vyšehrad 2004). Jako editor zpracoval rukopis Methoda Klemanta Jsem ražen z českého kovu (Vyšehrad 2000), práci Jana Svobody Přes propasti věků (Vyšehrad 2001), Dominique Patiérové Svatý Prokop a Byzanc (Občanské sdružení „Karel IV.“ 2009) a Vlasty Orané Blanka (Občanské sdružení „Karel IV.“ 2011). Z jeho prací vynikají dále kniha o kardinálu Tomáškovi Na straně národa (Vyšehrad 2006), Kardinál Josef Beran (Vyšehrad 2008) a předkládána je novela Ve znamení trabanta.

Morova kniha stojí na počátku anglické literární tradice, podle níž se věci vážné a důležité říkají s vtipem a humorem, někdy břitce satiricky, někdy opět s úsměvným pohledem na projednávanou věc. V nové době jsou nejvýraznějšími zástupci této linie G. K. Chesterton a G. B. Shaw.Je to kniha vpravdě renesanční a humanistická nejen onou charakteristickou směsí antické filozofie, umění a rétoriky, s celou základnou učení Kristova v teorii i praxi, učení, vůči němuž ovšem stojí někdy ve zdánlivém rozporu. Nový duch se tu v oblasti filozofie a umění přenesl na území sociální. Poznané pravdy nebo hypotézy jsou tu namnoze zaobaleny v mnoha beletristických poznámkách a podrobnostech, které mají jednak učinit hlavní myšlenky stravitelnějšími, jednak poskytnout autorovi možnost obrany. Proto také píše Erasmovi v listopadu 1516, když se mu zřejmě dostalo řady příznivých posudků, že si již připadá jako doživotní vládce svých utopijských: „Jako bych si již vykračoval ověnčen oním vznešeným diadémem obilí, v hávu františkánském, s ctihodným žezlem z hrstky klasů. Prodlel jsem příliš často u tohoto nejsladšího snu, ale nadcházející jitřenka mně ubožákovi sen rozptýlila, svrhla mne z knížecího trůnu a volá zpět do mé roboty, to jest k soudu.

Oblíbená sympatická postava sázavského světce k sobě stále přitahuje zájem české společnosti, věřící i nevěřící. Svatý Prokop je v chápání českého člověka přímo vzorem svatosti: tak nějak si naši lidé představovali a představují světce: chudého, skromného, laskavě ochotného ku pomoci nejenom ve věcech duchovních, ale i světských, hmotných. A navíc českého, obhájce nejcennějšího pokladu národa, jeho řeči. Sázavský klášter, který založil se stal ostrovem slovanského jazyka, staroslověnštiny uprostřed latinizujícího prostředí střední Evropy. Na Sázavě se používal jak staroslověnský, tak latinský jazyk, stejně jako římský i východní obřad. Proto se také Sázava stala symbolem boje proti pronikající germanizaci, takže její odkaz byl v dějinách často vyzvedáván právě v obdobích pro český (a slovanský vůbec) jazyk nejnebezpečnějších. Avšak není bez zajímavosti, že největšího rozkvětu kultu a uznání se sv. Prokopovi dostalo v době vlády Karla IV., jenž založením kláštera v Praze „Na Slovanech“ jasně naznačil směr vývoje, kterým by si přál vidět rozvoj země v budoucnosti: ve směřování k sjednocené církvi západní i východní. Karel ho – prvního našeho světce, jenž nezemřel násilnou smrtí – také bez zaváhání postavil do řady našich přímluvců, větší to armády, jak krásně napsal Jaroslav Durych, než jaká byla a je tady na zemi.

Oblíbená sympatická postava sázavského světce k sobě stále přitahuje zájem české společnosti, věřící i nevěřící. Svatý Prokop je v chápání českého člověka přímo vzorem svatosti: tak nějak si naši lidé představovali a představují světce: chudého, skromného, laskavě ochotného ku pomoci nejenom ve věcech duchovních, ale i světských, hmotných. A navíc českého, obhájce nejcennějšího pokladu národa, jeho řeči. Sázavský klášter, který založil, se stal ostrovem slovanského jazyka, staroslověnštiny uprostřed latinizujícího prostředí střední Evropy. Na Sázavě se používal jak staroslověnský, tak latinský jazyk, stejně jako římský i východní obřad. Proto se také Sázava stala symbolem boje proti pronikající germanizaci, takže její odkaz byl v dějinách často vyzvedáván právě v obdobích pro český (a slovanský vůbec) jazyk nejnebezpečnějších. Avšak není bez zajímavosti, že největšího rozkvětu kultu a uznání se sv. Prokopovi dostalo v době vlády Karla IV., jenž založením kláštera v Praze „Na Slovanech“ jasně naznačil směr vývoje, kterým by si přál vidět rozvoj země v budoucnosti: ve směřování k sjednocené církvi západní i východní. Karel ho – prvního našeho světce, jenž nezemřel násilnou smrtí – také bez zaváhání postavil do řady našich přímluvců, větší to armády, jak krásně napsal Jaroslav Durych, než jaká byla a je tady na zemi...

Známý publicista B. Svoboda s pomocí materiálu soustředěného zesnulým církevním historikem J. V. Polcem se ujal tohoto úkolu a souvisle vylíčil život statečného českého kardinála od jeho mladosti v Plzni, přes studia v Římě, učitelskou činnost v Praze, věznění v německých koncentrácích až po jeho činnost v roli pražského arcibiskupa a českého primase. Obzvláštní pozornost věnuje jeho hrdinnému zápasu proti komunistické moci, kdy se změnil v mluvčího celého národa, jenž vyústil v jeho mnohaletou internaci.