Milan Syruček

O našich jedenácti prezidentech byla napsána řada životopisů. Ale prozatím se žádný z autorů nezamýšlel nad základní otázkou: jak odpovědně si počínali při výkonu svých funkcí právě v okamžicích, kdy rozhodnutí o dalším osudu republiky bylo výlučně nebo téměř výlučně v jejich rukou. U každého z nich nastaly takové chvíle a nebyly to jen roky 1938, 1948 či 1968. Autor nabízí i možné různé varianty pro jejich rozhodování. Především se zamýšlí, jaké měli v porovnání s představou ideálního prezidenta předpoklady k výkonu svých funkcí: zda byli trestně stíháni a souzeni, nemocní, jaký měli vzdělání, jaký byl jejich vztah k ženám, k Hradu, jak byli voleni, přijímáni veřejností a uctíváni, jak zasahovali do politického dění, jak udělovali amnestie a milosti, používali právo veta, jaké zahraniční cesty vykonali. A také, jaké okolnosti, objektivní i subjektivní, hrály při tom podstatnou roli. Přináší k tomu nezbytná fakta, ale nechává na čtenáři, aby vyslovil svůj konečný soud.

Autor nás provází posledním padesátiletím naší, evropské i světové historie pohledem očitého svědka rozhodujících událostí a autora rozhovorů s jejich hlavními aktéry, z nichž řada názorů nebyla dosud publikována. Byl hostem jak washingtonského Bílého domu, moskevského Kremlu, pařížského Elysejského paláce, tak Pražského hradu, ale také přímým účastníkem řady demonstrací a manifestací od pařížských bulvárů po Václavské náměstí. Jsou to unikátní pohledy na nejnovější historii, psané živou literární formou, které nám umožňují nahlédnout i do zákulisí takových událostí, jakými byla helsinská konference či americko-sovětské summity. Jeho přátelství s Alexandrem Dubčekem dává nahlédnout do těch okamžiků pražského jara, které dosud nebyly popsány. Autor nezůstává jen u rozhovorů v roce 1968, ale sleduje osudy svých partnerů až do dnešních dnů. Včetně jeho poslední návštěvy Francie v prosinci minulého roku a neobyčejného, nečekaného setkání, které zažil v kostele nedaleko od pařížského Severního nádraží.

Kdo z vás ví, že americký prezident J. F. Kennedy pobýval jako student v Protektorátu Čechy a Morava, aby napsal svou diplomovou práci Mnichovský appeasement? Že Richard Nixon dvakrát navštívil Prahu, než se stal prezidentem? Že francouzský prezident François Mitterrand, proslavený u nás zejména snídaní s našimi disidenty, měl nejen nemanželskou dceru Mazarine, která žila se svou matkou v komplexu Elysejského paláce společně s jeho manželkou Daniellou, ale rovněž nemanželského syna se švédskou novinářkou? Že ruský prezident Boris Jelcin jednou dokonce aktivoval jaderný kufřík? Že náš první prezident T. G. Masaryk měl dvě vášně – knihy a ženy ? Že shromáždil ve své knihovně 170 000 svazků a po smrti své manželky Charlotty měl celkem šest přítelkyň? Tyto a mnohé další zajímavosti můžete najít už ve třicáté knize autora literatury faktu Milana Syručka Soukromí prezidentů. S nadhledem připomíná nejen výkon jejich funkce, ale především odhaluje osobní zákulisí prezidentů a popisuje, čím se zabývali ve svém soukromí. Kniha čtenáře seznamuje s málo známými fakty s taktem a bez bulvárních fám.

Nahlédněte do neuvěřitelných osudů odsouzenců k životu na zmrzlé Sibiři. Do vyhnanství sem byli posíláni poddaní nepohodlní carskému i stalinskému režimu, mezi nimiž se objevují spisovatelé jako Dostojevskij, Černyševskij, Sacharov, Solženicyn a mnozí další, stejně jako vědci, kteří zde jako vězni rýsovali projekty rozbití atomu, kosmických letů či dokonce atomové bomby. Na Sibiři se objevili i stovky Čechů a Slováků, kteří sem odešli, uprchli nebo byli vyhnáni. Na sedmdesát tisíc našich legionářů se po transsibiřské magistrále probojovalo až do Vladivostoku. Dobrovolně sem naopak odcházely ruské rodiny, které z náboženských důvodů hledaly útočiště, aby si mohly udržet svou víru: někteří z nich, jako například osmdesátiletá Agafja, na sibiřské samotě přežívají dodnes. Přijížděli sem stavitelé vodních a dalších děl, zlákaní dobrodružstvím, obrovským výdělkem a mladistvým nadšením, či geologové, pro něž Sibiř skrývá celou Mendělejevovu tabulku prvků. V jižním cípu Sibiře zahynula i devítičlenná Djatlovova expedice studentů a studentek – a stovkám expertů se dodnes nepodařilo objasnit, co způsobilo jejich smrt. To vše a ještě mnoho jiného se dočtete v této pozoruhodné knize, která Sibiř představuje tak, jak ji dosud patrně neznáte.

Autor zpracoval šokujících čtyřiadvacet tisíc stránek amerických vládních dokumentů, odtajněných 29. května 2021 americkým Národním bezpečnostním archivem, s nímž autor spolupracuje už řadu let. Týkají se toho, kdy američtí prezidenti při mezinárodních krizích zvažovali jako první použít jadernou bombu proti SSSR a jeho socialistickým satelitům. Prvním případem byla tzv. berlínská krize v roce 1948. Na seznamu cílů byly i objekty v tehdejší Československé republice včetně Prahy. Dalšími okamžiky podobných úvah byly v době korejské a vietnamské války, suezské krize, dvojí války v Libanonu a další až do roku 1975. V knize jsou zpracována všechna i tajná jednání o tom, jaké záruky bezpečnosti a její nezávislosti poskytnou nově vzniklé Ukrajinské republice, pokud se zřekne jaderných zbraní, rozmístěných na jejím území – a v té době byla Ukrajina třetí nejsilnější jadernou mocností. Autor vychází též z osobních svědectví, protože v té době žil v Kyjevě a přátelil se s ukrajinskými prezidenty a ministrem zahraničí Anatolijem Zlenkem, který ho podrobně informoval o probíhajících jednáních i ukrajinském odporu proti takové dohodě. Odtajněné materiály se však dotýkají i let 1990 až 1994 a týkají se dokumentů a tajných jednání o tom, jak západní mocnosti ujišťovaly tehdejší ruské prezidenty Michaila Gorbačova a Borise Jelcina, že se NATO nerozšíří ani o píď směrem na východ a zajistí rovnoprávné začlenění tehdejší Ruské federace do evropských struktur včetně nabídky na členství v severoatlantickém paktu.

Autor v knize strhujícím způsobem líčí osobnost a život Andreje Andrejeviče Vlasova, snaží se objektivně nalézt odpovědi na důležité otázky a poskytuje ucelený pohled na jedno z velkých témat Druhé světové války. Jak se mohlo stát, že z nejmladšího sovětského generála a Stalinova miláčka se stal jeho největší odpůrce, který se neváhal dokonce spojit se s tehdy největším sovětským nepřítelem, hitlerovským Německem? Proč se nakonec domníval, že větším nebezpečím pro Rusko není Hitler, ale Stalin? Když se Vlasov se svou 2. údernou armádou dostal do německého obklíčení u Leningradu, Stalin pro něj třikrát poslal letadlo se záchrannou skupinou, aby ho dopravila do bezpečí, do sovětského týlu a tam ho chtěl pověřit velením fronty u Stalingradu. Vlasov však pokaždé odmítl opustit své vojáky. Raději se dál pokoušel projít močály a hladový s hrstkou věrných do bezpečí. Kdy a proč nastala tato změna? Bylo to snad ze zbabělosti, když kvůli zradě jednoho starosty, který patřil mezi starověrce nenávidějící bolševiky, se dostal do německého zajetí? Proč se tedy rozhodl znovu bojovat, tentokrát proti svým krajanům a riskovat, že v nových bojích padne? A spojil se dokonce s Himmlerem, šéfem gestapa, považujícím Slovany za nižší rasu?

"Nepokouším se o vyčerpávající analýzu našich zahraničně politických kroků od roku nula po rok patnáctý, kdy už by tato politika, být chlapcem či dívkou, měla nárok na občanku. Být dospělá a už nikdy se nenechat dotlačit až do těch konců, kde by se znovu mohla porodit nějaká ta dočasnost či naopak svazek na věčné časy. A právě o tom všechny ty výpovědi jsou: Jak najít onu správnou tvář, abychom si uchovali svou důstojnost a našli své místo."

Když 24. února 2022 zahájila Ruská federace invazi na Ukrajinu, nešlo o překvapivý akt, ale o důsledek dlouhotrvajícího napětí. V aktualizovaném vydání knihy se publicista a novinář Milan Syruček pokouší zjistit, kam až kořeny současného konfliktu sahají. Už od dob vlády cara Ivana III. až do poloviny minulého století se ruská a poté sovětská říše rozšiřovaly na úkor svých sousedů rychlostí 80 kilometrů denně, jak spočítali historici. Ukrajina je dnes další obětí ruské rozpínavosti. Pravda, stala se jí mnohokrát. V této knize autor podrobně vysvětluje, proč se Rusko domnívalo, a je tomu i dnes, že vlastně žádná samostatná Ukrajina neexistovala, že to byla vždycky Rus, přesněji Malorus.

Zakarpatí je nejzápadnější část Ukrajiny a region, který je díky společné historii v rámci Československa, doposud propojený s osudy mnoha Čechů. Vazby obyvatel Zakarpatí na Čechy a Moravu jsou však mnohem větší a sahají až k Velké Moravě. Součástí jednoho státu jsme byli i za Rakousko-Uherska. ***** Zakarpatí je pro autora srdcovou záležitostí. Pocházela osud jeho první manželka, se kterou měl možnost detailně poznat, tento dodnes záhadami opředený kraj. Vydal se po stopách Nikoly Šuhaje, u kterého přináší na základě získaných dokumentů, nové, zásadní poznatky. Zvláště cenná jsou Syručkova bádání v zakarpatské historii, pátrání o původu Rusínů a rusínštiny, životě Zakarpatců v období Masarykovy první republiky a porovnání s poválečnou historií, kdy tento kraj byl jako Zakarpatská oblast připojen k Ukrajinské sovětské republice. Předtím Podkarpatská Rus zažila tisíciletou nadvládu uherského království. Zachycuje řadu svědectví, například manželky Vladislava Vančury Ludmily, Haliny Pawlowské, herce Jaroslava Marvana, Ludvíka Svobody a dalších, kteří na Zakarpatí působili. Autor nám rovněž představuje významné osobnosti tohoto kraje. Působila tu například celá malířská škola, proslavil se místní rodák řezbář Vasil Svida, který se stal národním umělcem. Přestože kniha není turistickým průvodcem, je ideální volbou pro všechny, kteří se chtějí s tímto téměř zapomenutým krajem v srdci Evropy, jenž po dvacet let patřil k Československé republice, blíže seznámit.