Miroslav Válka

Vesnice a její kultura vždy náležely mezi stěžejní témata etnologického (národopisného) bádání. Výzkum vesnice má dlouhou tradici také na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V této orientaci pokračuje současný Ústav evropské etnologie a jedním z výstupů je předkládaná publikace. Jejím záměrem bylo postihnout a analyzovat proměny venkova a tradiční kultury v souvislosti se společenským vývojem po r. 1989. Jak výzkum ukázal, transformační vesnice se liší od vesnice družstevní i od vesnice p ředindustriální, jejíž kulturu zkoumal klasický národopis v první polovině 20. století. Změna sociální struktury a profesní skladby vedla k přebírání urbánních forem života, ale jistá specifika venkovského života zůstala. Při hledání identity se venk ov obrací do minulosti, a tak dochází k revitalizaci společenských a kulturních forem, které jsou svými kořeny spojeny s předsocialistickou vesnicí a s rituály výročního a hospodářského cyklu. Vedle kulturních forem vycházejících z rurální tradice a lokálních specifik se ve společenském životě vesnice uplatňují aktivity probíhající na bázi masové kultury, jak je patrné z bohaté obrazové přílohy i z připojeného "Kalendária kulturně-společenských aktivit moravské vesnice".

Publikace sleduje problematiku tradičního vesnického domu z hlediska stavebního materiálu, domovní dispozice, slohových ohlasů a roubených sakrálních objektů. Jejím charakteristickým rysem je interdisciplinární přístup zahrnující metodické postupy up latňované architekty, pracovníky památkové péče, historiky a etnology. I když k problematice vesnického domu byla vydána syntetická díla, nepodařilo se objasnit všechny geneticko-typologické otázky; navíc v řadě jevů se interpretace badatelů rozcháze jí. Stavebně-historický i etnologický výzkum v posledních letech s využitím nových datovacích metod, stejně jako objevy plánové dokumentace v archivních fondech, přinášejí nové poznatky, které korigují dosavadní zjištění provedená na základě tradičních makroskopických metod.

Integrální součástí kulturního dědictví středoevropských národů se staly jevy tradiční lidové kultury. Na Národopisné výstavě českoslovanské (1895) byly položeny základy jevu označeného jako folklorismus, dále rozvíjeného a zapojovaného do společenského a kulturního života. Ve 20. století se v důsledku politického vývoje v Československu přístup k lidové kultuře měnil a česká společnosti k němu zaujímala různé, často ambivalentní postoje. Publikace provádí analýzu různých forem využívání (a zneužívání) lidové kultury od doby konce 19. století po současnost, a to ve sféře folklorní (scénický folklorismus), v oblasti lidové umělecké výroby (svéráz, ULUV) a v souvislosti se stavebními projevy zahrnujícími zejména lidovou architekturu a její ochranu a revitalizaci.