Petra Veselá

Umělecké a emotivně zabarvené vyjádření skupiny DG 307, její poetiku a hudbu, lze považovat za metaforický odraz reality, která stále vyvolává historické reminiscence. Apelativnost a hluk nejsou jen vyjádřením nespokojenosti, nebo kvílením, které volně vychází z duše, je to také hudba srdcí, již chce jen málokdo poslouchat. Je to rámus zbraní, reakce na podobu společnosti. Pavel Zajíček a DG 307 považovali svou antihudbu za způsob komunikace s okolním světem a právě experimentální projev skupiny staví autorka do kontextu se vzpomínáním, zapomněním, sociálními traumaty a kulturní identitou české společnosti. Kakofonie není mytizací světa, ale vrací světu skutečný prožitek. Hrubý zvuk železných tyčí, řetězů nebo motorových pil představuje realitu, která je pro socialistickou estetiku pobuřující. Jde přitom o objevování výjimečných hudebních obrazů, naplněných poetickou expresivitou, která je Zajíčkem chápána ve smyslu imaginárního projevu zvukové krajiny, píše Petra Veselá. Autorka vystudovala kulturologii, antropologii a hru na saxofon, takže se pohybuje nejen v oblasti teorie kultury, ale sama po léta hrála s jazzovým kvartetem. Její teoretické úvahy o hudbě DG 307 jsou proloženy fragmenty a interpretacemi mnohých rozhovorů, které vedla s Pavlem Zajíčkem, ale i vyjádřeními a komentáři ostatních členů skupiny.

Vykřičená čtvrt Yoshiwara byla v období Edo považována za společenské centrum a místo kulturní revoluce. Umělci jako Utamaro, Hokusai a Kunisada otevřeli dveře rozkoše a nechali okolní svět nahlédnout za barevné zástěny čajoven. Tradiční kurtizány oiran a tayu předznamenaly zjevení v podobě gejš a jejich půvabné, zvukomalebné výrazovosti. Období Edo, z něhož dnešní umělecké Japonsko stále čerpá, zanechalo důležitou stopu v jeho kulturní paměti a jedinečný umělecký styl ukiyo ovlivnil umělce i mimo asijský kontinent, zejména v Evropě. Vznikly nádherné tisky ukiyo-e, i specifické literární žánry, zaměřené na fluktuující svět. Pomyslným vrcholem výtvarné a literární tvorby té doby byly šunga, erotické svitky, ručně malované minerálními pigmenty, někdy s přídavkem zlata nebo stříbra, nanesenými na papír nebo hedvábí. Disciplíny jako shibari a eroguro samy o sobě vnitřní hranice japonské kultury přesahují a současně vyjadřují její neopakovatelnost. Vlastní originální interpretací autorka zaznamenává proměny japonské tradice a ukazuje, jakým způsobem kultura přebírá významy a zasazuje je do nových kontextů. Různorodé umělecké směry spadají do předávaných imaginárních praktik, proměňují se v souvislosti se změnami života ve společnosti, promíchávají se s novými trendy a s novodobou problematikou. Okouzlení mladé generace tradičními kulturními modely je procesem kulturní re-identifikace a pomyslná niť, která se vzhledem k narůstajícím moralizujícím tlakům přetrhla, je dnes znovu navázána.