Tomáš Vilímek

Kniha mapuje rozmanité projevy a ohlasy rezistence vůči komunistickému režimu v Československu v letech 1948 až 1989. Autoři chápou rezistenci jako přirozenou a často spontánní reakci jedince či skupiny osob na totalitní, nelidské, nezákonné nebo morálně neakceptovatelné požadavky režimu, jenž se snaží prosadit závazný ideový výklad světa, vychovávat či převychovávat, a neváhá proto zasahovat i do volnočasových aktivit ve snaze usměrňovat a modifikovat jejich průběh. Svým způsobem představuje rezistence pomyslnou základnu společenského vzdoru, který může vyústit jak v opoziční postoj, snažící se nenásilnou formou reformovat stávající systém, tak v aktivity odbojové, usilující o jeho zánik, a to i za použití násilí. Různé projevy rezistenčního chování, kterým je věnována tato kniha představují jakousi přirozenou obrannou reakci jedince, jenž se tímto způsobem snažil realizovat svou představu o světě, popřípadě prosadit vlastní zájmy v pracovním i každodenním životě, aniž by přitom a priori usiloval o střet s režimem, či dokonce vytvářel nějaký programově-politický rámec své činnosti. Zda skutečně ke konfliktu nakonec došlo, záviselo nejen na intenzitě a formě projeveného vzdoru, ale rovněž na aktuálním stupni sankční nálady, bdělosti bezpečnostních orgánů a bohužel i na míře kolaborace sousedů či spolupracovníků aktéra některé z vybraných klíčových forem rezistence.

Kniha Tomáše Vilímka, pracovníka Ústavu soudobých dějin AV ČR, se zaměřuje na dosud málo zpracované a přitom významné téma disentu normalizační éry, a to ve srovnání situace ve dvou sousedních státech „sovětského bloku“ – ČSSR a NDR. Autor nejprve seznamu

Deníkové záznamy sociologa, filozofa a politika Rudolfa Battěka (19242013) poskytují jedinečný vhled do zákulisí československého opozičního prostředí, které na konci osmdesátých let prodělalo mimořádně dynamický vývoj. Oproti sedmdesátým letům, kdy v něm působilo několik stovek lidí, narostl jejich počet v roce 1989 do tisíců. Záznamy přinášejí množství cenných informací o schůzkách představitelů Hnutí za občanskou svobodu a dalších nezávislých iniciativ, popisují vznik a následnou distribuci samizdatových periodik a doplňují pohled na důležité události roku 1989. Dávají však nahlédnout i do specifické proměny disentu v politickou opozici a přinášejí mnoho poznatků k průběhu roku zázraků 1989. Předkládaná publikace se skládá z rozsáhlé úvodní studie, ve které jsou klíčové tematické segmenty deníku komparovány s archivními materiály státněbezpečnostní a opoziční provenience, s pamětnickými rozhovory a relevantní odbornou literaturou. Jádrem práce je samotný kritický přepis deníkových záznamů se základním poznámkovým aparátem a řadou oprav a doplnění. Nedílnou součást knihy představuje Battěkův životopis a biografický heslář s bezmála sedmi sty jmény, který obsahuje základní životopisné údaje, stručný popis profesní činnosti, informace o případném pobytu ve vězení či o členství v různých nezávislých iniciativách.

Problematika stížností a dopisů občanů politickým a správním orgánům a jejich představitelům v komunistických zemích se v posledních letech dostává do centra pozornosti historiček a historiků. Vedoucím mocenským orgánům zde při neexistenci názorové plurality a nezávislých médií sloužily jako jeden z mála relevantnějších zdrojů informací o náladách mezi obyvatelstvem. Zároveň plnily funkci jakéhosi měkkého stabilizátoru moci, korektoru politiky příslušného režimu. Neocenitelný pramen pak představují pro současnou analýzu fungování systému, především nastavení společnosti a problémů, jež v ní rezonovaly, stejně jako interakce mezi občany a stranickými, státními, územně správními i odborovými orgány. Předkládaná monografie si klade za cíl přispět k poznání fenoménu dopisů a stížností občanů v komunistických diktaturách i příčin a okolností zhroucení normalizačního režimu na sklonku osmdesátých let v Československu. Její základ tvoří edice čtyř desítek dokumentů periodických svodek z dopisů adresovaných ústřednímu výboru KSČ a jeho generálnímu tajemníkovi Miloši Jakešovi, resp. ústřednímu výboru KSS a jeho prvnímu tajemníkovi Ignáci Janákovi. Jednotlivé dokumenty jsou opatřeny poznámkovým aparátem, jenž přináší řadu doplňujících informací a s využitím rozsáhlé a dosud opomíjené sbírky dochovaných stížností i podrobněji přibližuje řadu konkrétních kauz. Nedílnou součástí knihy je i úvodní studie, která problematiku dopisů občanů adresovaných stranickému vedení představuje v širším tematickém záběru a delší časové perspektivě, pokrývající celé období takzvané normalizace. Autoři v ní podrobněji analyzují některá z klíčových témat, jako jsou bytová politika, sociální zabezpečení, ekonomické problémy, rozkrádání, politika strany a německé válečné hroby v Československu, a přibližují i stížnosti, které se do svodných informací vůbec nedostaly, neboť překročily proměnlivou hranici konstruktivní kritiky a získaly punc nepřátelského štvaní.

Kniha představuje závěrečný výsledek několikaletého výzkumného projektu, který se zaměřil na analýzu proměn hranic komunistické diktatury v Československu ve světle stížností a anonymních dopisů z let 1948–1989. Desetitisíce „dopisů pracujících" každoročně plnily pomyslnou studnici informací, z níž mohly stranické, státní a bezpečnostní orgány čerpat důležité poznatky o náladách a projevech nespokojenosti československého obyvatelstva. Pisatelé do ní házeli svá přání, žádosti a kritické připomínky v naději, že tak získají vysněný byt, nedostatkové zboží nebo upozorní na různé společenské neduhy. Zatímco oficiální média stížnosti opakovaně prezentovala jako "zrcadlo nálad lidu", straničtí a státní představitelé z toho, co v nich viděli, příliš nadšení nebyli. Kniha podrobně analyzuje nejen vývoj práva stěžovat si v letech 1948 až 1989, ale přibližuje i příčiny, limity a způsoby řešení klíčových problémů, na které pisatelé nejčastěji upozorňovali.