Antonín Vojtek

Autor, známý malíř jižní Moravy, měl ve všech svých dosavadních knihách co do činění s poezií, ovšem až v této se jí věnuje naplno. Básnickou sbírku existencionálního ladění, místy obarvenou gellnerovskou tóninou nebo lidovými nápěvy, doprovází čtyřiceti barevnými ilustracemi Vojtkova čtyřletá dcera Julie. Její výtvarný „svět“, nabírající v projevu až chagallovské lehkosti, se k malířovu poetickému vyjadřování váže více než očekávaně. Verše se dotýkají obdivu k milované ženě, rodné krajině, naději a hodnotám, které povyšují náš běžný život na slavnost na zemi.

Antonín Vojtek patří k lidem, o nichž básník a esejista Miroslav Holub s oblibou říkal, že „mají páru“. Do jeho nesmírně činorodého světa se vejde nejen práce kumštýřská a organizační na poli výtvarném, ale i na úhoru spisovatelském. Ve své nové knížce se pokusil propojit prastarou formu dopisu s moderním obsahem, s odpověďmi na otázky, jimiž otce nezřídka častují jejich ještě ne zcela dospělé dcery a jejichž podstata je stará jako lidstvo samo (Proč tu jsme? Kam jdeme? Co nás sbližuje a dělí...). Vojtek své zvídavé Erice nic neskrývá, odzbrojuje ji hned zkraje upřímností a tahem k podstatě jejích dotazů. Je chápavým, střídmým a poučeným průvodcem po zákoutích lidské duše. Cenné je obzvláště to, že se mu podařilo napsat knížku pro vícero generací, která nese v sobě moudrost a vlídnost, a to i v autorových půvabných ilustracích.