Josef Winkler

V knize s názvem tokijské čtvrti se autor snaží definitivně vyřešit svůj vztah k otci. Zpráva o jeho smrti jej zastihla v Japonsku a naplnila se tak otcova kletba, jíž kdysi synovi zakázal zúčastnit se jeho pohřbu. Autor se na pozadí staré otcovy fotografie visící na rodinném statku noří do vzpomínek a pokouší se pochopit otcův postoj k životu, provázat ho s vlastním, diamentrálně odlišným pohledem. Do centra jeho nových zkušeností se dostává Indie, kam se ještě za otcova života v touze zbavit se svého trvalého traumatizujícího tématu vypravil a sliboval si od své cesty nové začátky. V prorostlém větvoví vzpomínek nahlíží na život prostřednictvím záznamů pohřebních rituálů v různých končinách světa. Jednotlivé kapitoly uvádí citacemi z japonské novely popisující vědomý odchod ze života a vlastní vzpomínky na tradiční katolické obřady v Korutanech konfrontuje se zpopelňovacími rituály v indickém Váránasí. "V mé rodné vesnici v Korutanech panuje ve chvíli, kdy se za vyzvánění umíráčku černý had pohřebního průvodu sune podél lesa, klid, ticho ve vsi protne nanejvýš křik páva nebo kohoutí zakokrhání, takže život a smrt se od sebe odděluje, zatímco při hinduistickém pohřebním obřadu ve Váránasí, na zpopelňovacím místě na Hariščandra ghátu, se život a smrt smísí." Poskládáváním zafixovaných autobiografických výřezů z fotografií uvnitř paměti se autor snaží definitivně se vymanit ze sevření patriarchálního otce a najít sebe sama mimo katolickými rity determinovanou korutanskou společnost.

V centru vyprávění o tom, co se děje v korutanské katolické vesnici, když někdo zemře, stojí postava sběrače kostí, jenž z kostí zabitých zvířat vyráběl mazadlo odpuzující od tažných koní mouchy a komáry. Jeho konání přejímá v metaforickém smyslu hlavní vyprávěcí postava smutečních příběhů, devadesátiletý stařík, jenž skládá do pomyslného milíře ostatky zemřelých v průběhu minulého století a skládá z nich labyrint lidských vztahů, tragédií a hrůz a také způsobu života, který vždycky - dříve či později - končí pohřebním rituálem. Nad všemi a nad vším bdí přísné oko farářovo, socha bezrukého Ježíše Krista, zachráněná z potoka, a vyobrazení pekelných muk pod křídly ďáblovými v kapličce uprostřed vsi. Trvale přítomný nesoulad života, víry, smrti a rituálu se koncentruje do svérázných historek o bezpočtu přirozených i násilných úmrtí, jež společně s popisem nejdrobnějších detailů ze života i smrti obyvatel korutanské "vesnice vystavěné ve tvaru kříže" vytvářejí originální podobenství již na zemi konaného posledního soudu. Autorův styl čtenáře fascinuje uhrančivostí obrazů, jejich bolestivostí i šíří a neměnnou aktuálností zaznamenávaných témat. Kniha získala Cenu André Gida (2000) za francouzské vydání.

Rakouský autor zachycuje v románu dění spojené se spalováním a pohřbíváním mrtvých v indickém městě Váránasí a život tamního obyvatelstva. Formou detailních, záměrně monotónních záznamů pozorování vypravěče, které prokládá jeho vzpomínkami na dětství v korutanské vesnici a snovými vizemi, Winkler vytváří obraz Indie jako země, v níž se úzce prolíná posvátné s profánním. Zmíněné exkurzy do vypravěčovy minulosti a introspektivní sondy do jeho mysli akcentují odlišnost dvou kulturních světů a nastiňují situaci jedince, který je na útěku před stereotypy prostředí, z něhož pochází.

Kniha je souborem sedmdesáti tří miniatur, stručných metaforických vzpomínek na určující detaily z autorova života. Josef Winkler se zde z velké části vrací k zážitkům již zpracovávaným v předchozích knihách, ale podává je tu komprimované do několikařádkových volných próz, v nichž lze číst jak osobní zpověď toužící po rozhřešení, tak i zanícenou zášť vůči osobním i neosobním křivdám. Obrazový kosmos, který tu Winkler nabízí, je nám už z dřívějších románů znám. Jakoby autor zalistoval ve svých četných, do poslední stránky popsaných zápisnících a využil staršího materiálu pro sepsání nové knihy. … Kdyby nebyli Winklerovi mrtví, ti prokletí mrtví, tak nádherně umělecky popisováni, kdyby se jeho nekrofilní hymny, v nichž jsou prostory touhy po smrti prohlašovány za místa lásky, tak nádherně nečetly, člověk by mu nejraději jeho zvolání, jež zaznamenal na římském tržišti, vrátil obratem zpátky: Ti tví zatracení mrtví! Radovan Charvát Kdyby mnou v korutanském údolí Drávy tolik lidí neopovrhovalo a nepociťovali ke mně nenávist, už bych to byl zabalil, ale udělat jim tu radost? Jen přes mou mrtvolu! Ne, ne, zůstane to tak, jak to je, živí přece nemají zmrtvýchvstávat, protože mezi mrtvými jsem rád, nic mi nedělají a taky jsou to lidé. Josef Winkler

První díl Winklerovy trilogie Divoké Korutany je šokujícím vyznáním i radikální obranou proti represi rituálů a bigotního otcovského řádu. V „poetickém chaosu“ vyvolává autorův barokní jazyk příběh neustálého aktu vášnivé smrti a lásky, provázaného s fyzickou bolestí i organickou rozkoší.

Sdělovat skutečnost, jako by nebyla aneb Zuřivé výbuchy andělů je Winklerovou autobiografií, autor se zde v několika „příbězích“ vrací do klíčových okamžiků svého života a podrobně se věnuje osobnostem z literárního a výtvarného světa. Cituje zde mnohé autory, kteří ovlivnili jeho vlastní pohled na svět. Spojovacím mostem jednotlivých prožitků je opětovně tragičnost, krutost, smrt, odpudivost, zranitelnost… Je to ale i pokračující hledání vlastní „matčina jazyka“, bez něhož autor nemůže nejen psát, ale vůbec žít. Autorovo proslulé plnicí pero vede urputná posedlost převádět vizuální obrazy do slov a vět, jejichž prostřednictvím dospívá k sebepochopení. V něm se s konečnou platností odvrací od dřevěných andělů strážných svého dětství a jejich místo, veškerou jeho lásku, úctu a pochopení, tu zaujímají bytosti z protipólného světa – společenský vyvrhel Jean Genet a malířský podivín Chaim Soutine. Autorovu vlastní podobiznu dotváří mlsání cukrových lebek, pamlsku přivezeného z jihoamerického svátku zemřelých.