Richard Zika

V předkládané interpretaci autor akcentuje Descartovu bytostnou tendenci po nalezení dobra lidského života, které spočívá v sebeurčování vykazujícím charakter sebezajišťování, a Heideggerem inspirovanou onto-theo-logickou povahu takového filozofování. Pozornost věnuje Descartovu ranému spisu Pravidla pro vedení ducha, jeho nejmetafyzičtějšímu spisu Meditace o první filozofii a také Rozpravě o metodě a Vášním duše. Spíše než jednotlivé práce ve své posloupnosti se zde zdůrazňují Descartova průběžná základní témata. Autor se snaží ukázat důsledky Descartovy volby metody jako správného postoje člověka coby rozumově-tělesné bytosti, tedy člověka dobré mysli, a rovněž pojmenovává „próté-filozofické“ základy této volby.

Filosofické koncepce R. Descarta a I. Kanta spojuje chápání člověka jako na jedné straně konečné bytosti vyskytující se mezi ostatními jsoucny ve světě, na druhé straně však principu vlastních aktivit - a potud principu sebe sama. Společně jsou tematizovány proto, že z historického hlediska představují extrémy této pozice: Descartes je prvním myslitelem principiality konečného nitrosvětského subjektu, Kant završitelem vývoje tohoto pojímání člověka. Úlohou předkládané studie je vyzdvihnout vnitřní rozpory této pozice a ve skromné míře tak přispět k pochopení její situovanosti ve vývoji novověkého myšlení. Z tohoto důvodu se studie zaměřuje na způsoby, jimiž se dvě sledované koncepce vyrovnávají s problematikou lidské dějinné situovanosti a dějin jako takových.

Kniha přináší soubor studií k filosofii J. G. Fichta, prvního z představitelů tzv. německého idealismu. Soustředí se především na ústřední otázku celého Fichtova myšlení, totiž otázku po povaze sebevědomí, subjektivity či Já. Čeští i zahraniční autoři v ní sledují jednotlivé podoby, v nichž Fichte svoji koncepci subjektivity postupně rozvíjel. Ukazují přitom, jakým způsobem se Fichte v této otázce vyrovnává se svými předchůdci (především I. Kantem a K. L. Reinholdem), v čem se stala jeho koncepce rozhodující pro další vývoj novověké filosofie a v čem zůstává aktuální i pro dnešní filosofické myšlení. Konečně vyzdvihují i nedořešené problémy, které v sobě toto pojetí subjektivity skrývá. Kniha volně navazuje na předchozí publikaci Fichtova teorie sebevědomí (Togga, 2008).