Hugo Ball

V částečně autobiografickém románu zpracovává Hugo Ball zkušenosti ze svého pre-dadaistického období, kdy působil jako pianista a vedoucí varietního souboru. Hlavní postava Max Flametti, který loví v městské řece načerno ryby, aby nakrmil svůj soubor, podílí se na obchodu s drogami, má opletačky s policií kvůli konkubinátu a bojuje s intrikami vlastních lidí, je jednou z mnoha tragických figur dobové bohémy. Brilantní psychologická studie lidských charakterů se v próze prolíná s portrétem živelného Curychu, jenž se stal podhoubím nového uměleckého směru.

Kaleidoskopický román, jejž lze považovat za Ballovo skryté umělecké krédo, vznikal v letech 1914–1920, knižně však poprvé vyšel až roku 1967. Magicko-anarchický svět plný bezbřehého absurdního humoru je odrazem zoufalství a iracionality situace, v níž se společenství imigrujících umělců v neutrálním Švýcarsku během první světové války ocitlo. Román je zároveň i poetickým ztvárněním geneze dosud nejradikálnějšího uměleckého směru – dadaismu, a svou až karnevalovou satirou vůči dobovým monstrům také protichůdcem teoreticko-reflexivního tónu Ballových pamětí.

Deníkové memoáry Huga Balla Útěk z doby (1927) zachycují dobové dění mezi léty 1913 a 1921 prizmatem autorových fragmentárních záznamů. Málokdo v sobě obsáhl tak značné množství často protichůdných světonázorových a uměleckých poloh: od počátečního nietzscheánství přes expresionistické divadlo, literární bohému, curyšské anarchistické kruhy a dada až po gnosticky orientovaný mysticismus a následnou konverzi ke katolictví. Díky své komplexnosti, myšlenkové intenzitě a opravdovosti prožitků je Útěk z doby cenným příspěvkem ke kulturním dějinám první poloviny 20. století.