Lukáš Bártl

Kniha představuje svébytný proud české fotografie padesátých a šedesátých let 20. století, pro nějž se později vžilo pojmenování fotografie všedního dne či poezie všedního dne ve fotografii. Tyto snímky, většinou pořízené v nejrůznějších uličních zákoutích našich měst, okouzlily ve své době prostřednictvím tisku a obrazových publikací obrovské množství lidí. Jejich tvůrci pak měli neobyčejně velké divácké publikum a také popularitu, o níž se dnešním výtvarným umělcům, snad až na nemnohé výjimky, může jen zdát. Doba žila fotografií a žila všedností. Mnohá díla však uchvacují dodnes nejen svou řemeslnou kvalitou a rafinovaností, ale s odstupem času rovněž hutnou informací o této zajímavé době, viděné dnes již prizmatem určité nostalgie. Z nejpřednějších českých a moravských fotografů sledovaného období jsou v knize zastoupeni například Jiří Jeníček, Václav Jírů, Jan Beran, Karel Otto Hrubý, Marie Šechtlová, Erich a Milada Einhornovi, Miloš Budík či Pavel Dias. Publikace je uzavřena výběrovou bibliografií, jmenným rejstříkem a anglickým resumé.

Dějiny fotografie by mohly být zároveň dějinami zápasu o její uznání jako takzvaného vysokého umění. To přišlo velmi pozdě a se stejným zpožděním se na fotografii začalo nahlížet jako na sbírkový umělecký předmět hodný zájmu historiků umění. V domácím, ale i ve světovém kontextu byla jednou z prvních institucí, jež fotografii v tomto ohledu vzala na milost Moravská galerie v Brně, kam do čela sbírky fotografie nastoupil v roce 1968 Antonín Dufek a jako emeritní kurátor zde působí dodnes. Z velké části to byla právě jeho činnost, která české (a slovenské) fotografii vytvořila pevné místo v rámci dějin umění a také dokázala českou fotografii zviditelnit a proslavit v zahraničí. Tato publikace je tak poctou osobnosti Antonína Dufka a jak jinak, je zcela věnována fotografii. Kniha obsahuje třináct studií předních historiků a teoretiků umění, které doprovází rozsáhlý rozhovor s Antonínem Dufkem a také jeho výběrová bibliografie.

Adolf Rossi (19202000) patří k mimořádně zajímavým osobnostem české amatérské fotografie 20. století. Přestože jeho dílo se více méně uzavřelo před více jak padesáti lety, nevznikla doposud žádná autorova monografie, která by představila obrovskou šíři jeho tvorby. Rossiho dílo bylo totiž ovlivněno jak piktorialismem počátku minulého století, tak avantgardou, ale i dobově populární fotografií všedního dne. Výjimečné místo v dějinách české fotografie má však Adolf Rossi z jiného důvodu. Od počátku totiž svoji tvorbu vztahoval spíše k zahraničí a k mezinárodním fotografickým salonům, které obesílal s nevídanou intenzitou a zápalem. Za dvacet let se účastnil více jak devíti set soutěží a dosáhl na nich mimořádných úspěchů. Rossiho fotografie, společně s pietně dochovanou sbírkou salonních katalogů a ocenění, tak poskytují mimořádně podrobný vhled do práce fotografa amatéra padesátých a šedesátých let 20. století.

Monografia slovenského fotografa Vladimíra Koštiala, (1912-2001), výtvarníka, člena Slovenských výtvarných úmelcov. Kniha je prierezom jeho celoživotnej rôznorodej tvorby, obohatená zaujímavým a pútavo napísaným textom Mgr. Lukáša Bártla Ph.D. "Vladimír Koštial je pozapomenutou postavou dějin slovenské fotografie. Teměr celou svoji aktívni karieru pusobil v Tatranské Lomnici, kde za čtyřicet let horečnaté aktivity vytvoril jedinečné dílo dokumentujíci proměny zdejšího kraje a jeho obyvatel. Vytvořil tak stovky výtečných portretu, reportážnich záberu na hranici etnografického dokumentu, ale i reklamní fotografie a nespočet krajinných záberu. Predkladaná monografie prezentuje Koštialovo dílo v celé naznačené šíři." Lukáš Bartl

Dosud málo známý a nezaslouženě zapomenutý výtvarný fotograf Rupert Kytka (1910-1993) patří do generace umělců spjatých s meziválečným amatérským hnutím. Nejvýznamnější práce ovšem vytvořil až v šedesátých letech jako zakládající člen olomoucké skupiny DOFO, prvního poválečného československého fotografického sdružení (vzniklo roku 1959), k jejímuž věhlasu přispěli později například Ivo Přeček a Vilém Reichmann. Z této doby vynikají zejména Kytkovy snímky v duchu poezie všedního dne (se styčnými plochami s tradicí surrealismu a imaginativního umění) a fotografie blížící se svým výrazem umění op-artu či informelu (mj. skleněné struktury). K jeho vrcholným snímkům patří zátiší v exteriéru i interiéru, často citlivě zobrazující odhozené a různě destruované předměty. Fotografickou dráhu pak Rupert Kytka zakončil výjimečným souborem Dobrá země (1969-1979), kdy zejména v detailech opět prokázal schopnost mistrovsky rytmizovat námět. Zhodnotil tak zároveň celoživotní zájem o fotografii horské krajiny. Reprezentativní výběr (téměř padesát kvalitních reprodukcí) z Kytkova neokázalého, ale dnes již klasického díla je uveden průkopnickou studií Lukáše Bártla a uzavřen soupisem výstav umělce.