Ondřej Beran

Ludwig Wittgenstein (1889–1951) je jedním z nejvýznamnějších filosofů 20. století a jeho dílo podstatným způsobem proměnilo a stále ovlivňuje analytickou filosofii. Většina čtenářů jeho spisů zná tzv. raného a pozdního Wittgensteina, ztělesněné ve dvou hlavních pracích, raném Logicko-filosofickém traktátu a pozdějších Filosofických zkoumáních. Přechod mezi raným a pozdním Wittgensteinem byl však poměrně dlouhý, složitý a nejednoznačný, a v některých bodech vedl blízko konkurenčních filosofických tradic, zvláště fenomenologie. Fragmentární a kryptické Wittgensteinovy texty se vzpírají jednoduchému a jednoznačnému výkladu; i proto ve světě vychází řada interpretačních prací. V našem prostředí dosud systematická výkladová monografie Wittgensteinovi věnována nebyla. Přítomná práce se soustřeďuje právě na tzv. „střední“, přechodové období s jeho unikátními „fenomenologickými“ intuicemi: na úlohu „fenoménů“, které vedou a určují logickou formu jazyka vypovídajícího o světě, na rozbor forem barvy, prostoru a času, které jsou nezbytným předpokladem smysluplné zkušenosti, tj. zkušenosti artikulované smysluplným jazykem, nebo na úlohu situovaného aktéra. Obrat k pozdnímu Wittgensteinovi se tak ukazuje ne jako prosté odmítnutí traktátovské koncepce, nýbrž jako složité nahlédnutí toho, že pokus o opravu traktátovského rámce „fenomenologickými“ prostředky nebyl úspěšný. Normativistické myšlenky Modré a hnědé knihy a Filosofických zkoumání jsou však v nejednom ohledu předznamenány už v rukopisech Wittgensteinova „středního“ období.

Barva představuje jeden z tradičních filosofických problémů, který byl a je zkoumat z nejrůznějších úhlů pohledu, v různých souvislostech a kontextech. Ondřej Beran přistupuje k této problematice z perspektivy filosofie „obratu k jazyku“ a ukazuje, jak k otázkám, které mohou v souvislosti s barvami vyvstávat, přistupuje analytické filosofie či filosofie jazyka. Předmětem jeho zájmu jsou především zákonitosti, jimiž se řídí naše používání slov pro barvy a vět, jež je obsahují. Zaměřuje se na logické formy či struktury výpovědí o barvách a snaží se při tom zachytit jejich obecné zákonitosti a filosofický statut.Na jedné straně zkoumá možnosti formálního zachycení zákonitostí – jako například, že nic nemůže být zároveň červené a zelené – jako obecně platných, na druhé straně klade důraz na důležitost empirického studia barev. Způsob, jakým o barvách mluvíme, se totiž liší nejen jazyk od jazyka (struktura slovníku moderních západních jazyků je značně odlišná od jazyků kulturně či historicky jim vzdálených), ale také kontext od kontextu. Autor v této souvislosti upozorňuje na to, že mluvení o barvách je kontextualizovaná dovednost, které se musíme učit. Významnou součástí toho je také učení se práci s vlastním tělem a vnímáním.

Poznámky o barvách, jeden z posledních Wittgensteinových textů, jsou ojedinělou ukázkou „případové studie“, v níž se pojednává o konkrétním předmětu. Wittgenstein se zaměřuje na „jazykové hry“, které s barvami hrajeme. Z této perspektivy řeší tradiční otázku počtu základních barev, probírá různé kontexty (různý smysl), v nichž o „barvách“ hovoříme, nebo zvažuje možnou kulturní relativitu slovníků barev. Velkou pozornost věnuje také s barvami úzce spjatému fenoménu barvosleposti. Poznámky o barvách předvádějí šíři a rozmanitost významů, kterých v našem každodenním jazyce výrazy pro barvy nabývají, a v tomto ohledu jsou přímou antitezí jednotné koncepce barvy jako obecné formy předmětů, kterou Wittgenstein předložil ve svém prvním velkém díle, Logicko-filosofickém traktátu.

Sbírka překladů Základní etické teorie představuje čtenářům základní směry a klíčové autory současné anglosaské normativní etiky, a nabízí tak materiál ke kurzu úvodu do etiky. Tři oddíly sbírky jsou věnované jejím třem hlavním směrům: dvěma tradičním, odpovídajícím na otázku „jak mám jednat“ – konsekvencialismu (včetně utilitarismu) a deontologii (včetně kantianismu) –, a směru, který se rozvinul po druhé světové válce jako kritická reakce na tyto dva, přicházející s rozšířením etiky na otázku dobrého života, tzv. etice ctností.

Sbírka Wittgensteinovská etika si klade za cíl představit jeden z vedlejších, byť o nic méně zajímavých směrů anglosaské etiky, který navazuje na anti-teoretické, filosoficko-psychologické a platónské motivy v myšlení Ludwiga Wittgensteina. Texty v řadě ohledů rozvíjejí podobná témata jako texty představené ve sbírkách Problémy etiky I a II – zvláště pokud jde o kritiku převažujícího legalistického pojetí etiky a souvisejícího pojetí jednání a zodpovědnosti a o důraz na komplexnější morální psychologii včetně zkoumání emočních reakcí, jako jsou lítost či soucit. Zároveň přicházejí s radikálnější kritikou mainstreamové analytické metody s její oblibou schematických příkladů. Těžištěm morální hodnoty je zde vztah k druhému člověku, který je plně a jasně vnímán jako druhá lidská bytost.

Kniha Problémy etiky I obsahuje texty o filosofii jednání a morální zodpovědnosti. První oddíl se zabývají podmínkami morálního soudu, jak je formulují problémy svobody vůle a morální náhody. Druhý oddíl se věnuje otázce zodpovědnosti za jednání a jeho důsledky. V tomto ohledu zkoumá pojmy týkající se úmyslného jednání, typy zodpovědnosti za zamýšlené a nezamýšlené důsledky jednání a nejednání či negativní zodpovědnost ve vztahu k integritě jednajícího. Problémy etiky I doplňuje sbírky Problémy etiky II a Základní etické teorie o výběr filosoficky závažných problémů současné anglosaské etiky a morální psychologie, které se rozvinuly v důsledku první, kritické vlny etiky ctností a etablovaly se jako nedílná součást základního filosofického kurikula.

Problémy etiky II pokrývají důležitá témata spadající do morální (filosofické) psychologie, z nichž se řada (například filosofie emocí či filosofie literatury) mezitím rozvinula ve svébytnou oblast bádání. Texty prvního oddílu identifikují převládající paradigma v dobové etice a konfrontují je s pojmy dobrého života a dobrého charakteru. Druhý oddíl obsahuje texty poukazující na morální relevanci a emočních aspektů naší morální zkušenosti. Zařazena je i kantovská odpověď na problém legitimity emoce jako morální motivace. Třetí oddíl představuje texty kriticky reflektující formu a styl etického filosofování a jejich vztah k morální výchově a rozvoji představivosti, v nichž významnou roli hrají literatura a umění. Problémy etiky II doplňuje sbírky Problémy etiky I a Základní etické teorie o výběr filosoficky závažných problémů současné anglosaské etiky a morální psychologie, které se rozvinuly v důsledku první, kritické vlny etiky ctností a etablovaly se jako nedílná součást základního filosofického kurikula.