Jan Bierhanzl

Setrvávání v ambiguitě stojí v základu naší zkušenosti s uměleckými díly. Dvojznačnost je zakleta v žánru i v obsahu, v pohybu mezi filozofickým zkoumáním a uměleckou expresí, v napětí mezi estetickými postoji zaměřenými na krásno a postoji etickými a politickými. V jednotlivých kapitolách věnovaných dílům Adrieny Šimotové, atonální hudbě nebo současnému politickému videoartu se Bierhanzl odpichuje především od nosných motivů z esteticko-filozofických úvah E. Levinase, R. Barthese a M. Foucaulta a ukazuje umělecké dílo jako odraz vládnoucích poměrů i jako vytváření nové, ryze estetické skutečnosti neredukovatelné na historická a sociální určení.

Setrvávání v ambiguitě stojí v základu naší zkušenosti s uměleckými díly. Dvojznačnost je zakleta v žánru i v obsahu, v pohybu mezi filozofickým zkoumáním a uměleckou expresí, v napětí mezi estetickými postoji zaměřenými na krásno a postoji etickými a politickými. V jednotlivých kapitolách věnovaných dílům Adrieny Šimotové, atonální hudbě nebo současnému politickému videoartu se Bierhanzl odpichuje především od nosných motivů z esteticko-filozofických úvah E. Levinase, R. Barthese a M. Foucaulta a ukazuje umělecké dílo jako odraz vládnoucích poměrů i jako vytváření nové, ryze estetické skutečnosti neredukovatelné na historická a sociální určení.