Petr Bláha

Kniha Provincionalistovy nepochybně pochybné pochybnosti nad nezpochybnitelností demokracie po formální i obsahové stránce navazuje na předcházející Filosofii provincionalismu. Soustřeďuje se na rozličná hlediska, která mapují dějinnou podmíněnost takového společenského uspořádání, které bývá nazýváno demokracií. Ústřední tezí přitom je tvrzení, že demokracie odhaluje pravdu o člověku. Touto pravdou ovšem je tíhnutí člověka k zakrývání si povahy skutečnosti ideály. Právě takovýmto ideálem je idea demokracie, jejíž předstih před skutečností brání pochopení skutečnosti samotné. Proto demokratický systém ve své uskutečňované podobě přináší řadu principiálních rozporuplností. Tyto rozporuplnosti vyčerpávají potenciál lidského odhodlání, který by byl zapotřebí k odvrácení všech aktuálních hrozeb. Emancipační vývoj tak člověka západní civilizace přivádí na pokraj vyčerpání perspektiv. Situace bezradnosti, která je důsledkem přílišného přecenění touhy člověka po seberealizaci, může nabídnout pouze lpění na samoúčelných stereotypech. Tím se demokracie stává sebeobranným zastíráním prosazující se totality, jejímž nosným principem je technokratizace společnosti.

Kniha Týdenní předčasnosti je průhledem do soukromě vnímaných událostí jednoho roku, který se lišil od ostatních tím, že byl předznamenán předpovědí konce světa. Autor tuto zvláštnost rozehrává do obecnějších dějinných perspektiv, z jejichž nadhledu prochází běžnými životními situacemi. V jeho pravidelných záznamech se tak tyto situace dotýkají něčeho, co zaměstnává lidskou mysl bez ohledu na senzační předpovědi. Odhaluje se tím mimo jiné i potřeba si takové předpovědi dopřávat. Konec světa se totiž v křehkých dotecích prolíná s obavami, jejichž zdrojem jsou jakékoliv méně nápadné konce. Uvědoměním těchto okolností vzniká zvláštní paradox. Ukazuje se, kolik událostí se dokáže podivně zahrotit, přestože se nestalo to, co se očekávalo. Možná právě z toho důvodu, že se již předem mnohem spíše očekávalo, že se nic nestane. Lidské pohrávání ale naráží na hrozby dějinných vyústění. Také jejich převleky se stávají součástí běžného prožívání, i když se zdá, že jsou pokaždé nějak předčasné.

Analýza smyslu či ne-smyslu státu, jeho existence, fungování, budoucnosti. Rousseauovo dílo O společenské smlouvě bývá často chápáno příliš zkratkovitě na to, aby se vyjevilo komplexnější pozadí některých provokativních tezí. Provincionalistovo přemítání nad souvislostmi tohoto díla vede úzkými cestičkami až tam, kde může docházet k ozřejmování niterných příbuzností, které vracejí tak snadno odmítané do centra zájmu o skutečné porozumění. Proto se po cestách rozestavují rozličné kulisy, jejichž nejvlastnější náplní je přibližovat to, co si až příliš umanutě říká o odsouzení. V těchto kulisách se otevírají nejen záhadné obrysy úvah o nejlepším státě, ale i důvody, proč se člověk uchyluje k tak mnohoznačným přeludům, které tak často přestávají respektovat lidská očekávání.

Jeden ze zakladatelů české politologie doc. Rudolf Kučera oslavil sedmdesáté narozeniny. Proto se v této publikaci sešli jeho kolegové i žáci, aby projevili úctu jeho dílu a ukázali svůj pohled na problémy, kterým se oslavenec ve svém díle věnuje. Předložená kolektivní monografie tak tematicky pokrývá v celé šíří témata, která jsou pro Rudolfa Kučeru typická. Zároveň se je ale snaží ukazovat i z jiných pozic, než je normativní politická teorie, což vedle široké palety témat nabízí i řadu zajímavých pohledů a perspektiv na problémy politického světa.

Filosofické eseje jsou souhrnem příležitostných úvah, které vznikaly v průběhu deseti let. Rozličná témata těchto úvah spojuje základní filosofické východisko autora, jež lze postihnout tvrzením, že žijeme v době, jejíž zvláštnost je především v tom, že přestává rozumět sama sobě. Tento náhled je rozhodujícím kritériem nejen pro volbu témat, ale také pro výběr autorů, jimiž se jednotlivé eseje věnují (např. Spengler, Berďajev, Lévinas, Šafařík, Tolstoj).

Kniha nabízí tematicky uspořádané eseje, které se soustřeďují vždy na jeden aspekt výchovného úsilí. Pro vyhodnocování závažnosti těchto aspektů autor vybírá reprezentativní osobnosti, jejichž názory na výchovu vzájemně konfrontuje. Mezi zvolenými tématy se objevuje například otázka, jak souvisí výchova s lidskou přirozeností. Teprve po vyjasňování předpokladů výchovy mohou následovat otázky po úloze učitele či úloze odměn a trestů ve výchově. Autor si všímá rozličných odůvodnění výchovného působení a má očividný sklon zpochybňovat příliš snadné vrůstání do metodicky zajišťovaných předsudků. Přes počáteční hledání archetypálního zakotvení výchovy u Sókrata a Platóna se kniha převážně zaměřuje na novověké klasiky filosofie výchovy (např. Locke, Komenský, Rousseau, Pestalozzi, Herbart, Owen). Své pozorování autor protahuje až do dvacátého století, v němž mimo jiné sleduje různá ideologizující zneužívání výchovných postupů.

Kniha je pokusem o připomenutí svérázu dopisní formy vyjádření, třebaže se v tomto případě jedná o soubor fiktivních dopisů. Jejich adresáty jsou však zcela konkrétní teoretici revoluce, a to z různých období dějinného vývoje. Na rozdíl od autora spojuje adresáty jednotlivých dopisů vyzývání k revoluční akci, či naopak varování před nedoceňováním jejích důsledků. Autor vychází z předpokladů, že jeho doba se vyznačuje nerevolučností, což vytváří základní obsahový kontrast mezi názorovými postoji. Avšak to, co touto nerevolučností míní, nechává na porozumění čtenáři.

Kniha Provincionalistovo bloudění akademickými chodbami žánrově navazuje na východiska dřívější charakteristiky filosofa provincionalismu. Tentokrát se jedná o aplikaci těchto východisek na autorovu dlouhodobou zkušenost s univerzitním prostředím. Své úvahy podrobuje pátrání po dějinných podmíněnostech toho, co bývá nazýváno ideou univerzity, a svá zjištění konfrontuje s tím, jak se mu jeví základní rysy současné situace. Závažnou tezí knihy je, že stále intenzivnějším průnikem technologicky ovládaného myšlení značně ubývá na svéprávnosti zástupců akademické sféry. Ti jsou nároky univerzitního provozu stále více vtahováni do řešení administrativně technických záležitostí, čímž se ocitají pod tlaky, jež omezují možnost myslitelské aktivity. S těmito tendencemi souvisí posilování kvantifikativních metod při hodnocení jejich výkonu. Taková kritéria ovšem přestávají respektovat specifičnost určitých tradičních akademických zaměření. Dochází ke zvláštní standardizaci, jež se projevuje i ve vytváření akademické hierarchie. Vzniká osobitý typ úspěšného akademika, jenž je schopen požadované přizpůsobivosti. Autor své postřehy zasazuje do obecnějších dějinných perspektiv, v nichž hledá odpověď na otázku po možných vyústěních současného stavu či po možnostech nastolené tendence nějak proměňovat.

Subkultury jsou poměrně často vnímány jako běžná součást společnosti, zejména pokud se jedná o mládež. Není však zatím obvyklé pohlížet na ně jako na legitimní součást občanské společnosti. Kniha se zaměřuje na hardcore punkovou subkulturu, kterou zkoumá zejména v Ústeckém kraji, tedy regionu zatíženém řadou socioekonomických, sociálně patologických, ale i politických problémů. Na základě kombinace sociologického a etnografického přístupu analyzuje subkultury optikou nejnovějších trendů v oblasti subkulturního výzkumu. Díky tomuto přístupu nabízí ucelený a komplexní pohled na problematiku, která v českém prostředí doposud nebyla komplexně zachycena. Ukazuje, že subkultura nemusí nutně být a také není společenskou hrozbou, ale dokáže se aktivně zapojit do občanského života právě tam, kde její členové spatřují limity. Svým komplexním interdisciplinárním přístupem je tato kniha zajímavá nejen pro akademické pracovníky či studenty sociologie a politologie, ale například i pro sociální pedagogy a další odborníky, kteří se ve své práci setkávají se subkulturami.

V pořadí již druhý soubor esejů filosofa Petra Bláhy opět představuje pestrou skladbu témat, nad nimiž tento autor dlouhodobě uvažuje. Předmětem jeho výprav do dějin myšlení jsou některé aspekty politické filosofie, mezi nimiž lze objevit například problémy moci, revoluce či utopie. Do některých esejů proniká autorova fundovaná orientace ve filosofii dějin či v otázkách filosofie výchovy. Vedle významných postav evropského myšlenkového dědictví, jakými jsou například Luther, Erasmus, Fichte či Tocqueville, se řada esejů vědomě zaměřuje na tradici českého myšlení. Před čtenářem se tak objevují úvahy o myšlenkovém odkazu Husa, Komenského, Kafky, Rádla, Masaryka, Pittra, Šafaříka či Hejdánka. Autor si z jejich díla vybírá momenty, na nichž ilustruje východiska jejich uvažování. Přitom však nezapírá své vlastní hodnotové předpoklady, jež mu umožňují vstupovat do vzájemné konfrontace s jednotlivými mysliteli.