Martin Bojda

Kniha přináší novou, v českém prostředí první monografickou interpretaci myšlení Friedricha Schleiermachera prostřednictvím kategorie zprostředkování. Tuto kategorii ukazuje u Schleiermachera jako svorník (pohybu) myšlení a bytí, logiky a ontologie, uchopený jako fundament dialektiky. Schleiermacherův koncept dialektiky je představen jako svébytná alternativa ke konceptu Hegelovu a jako originální projekt integrální filosofické sebereflexe křesťanské metafyziky, spojující sféry teoretického, etického i estetického souzení a odehrávající se ve spříznění i kritické konfrontaci s dobovým idealisticko-romantickým stejně jako pozdně osvícenským myšlením.

Kniha přináší syntetické znázornění myslitelského odkazu Johanna Gottfrieda Herdera, jedné z největších a nejplodnějších osobností německé kultury, v kontextech duchovního světa německého osvícenství. Na široce podaném komparativním základě rekonstruuje filosofické zdroje hledisek uplatňovaných v teoretické a poetické tvorbě Herdera a dalších vůdčích představitelů jedné z klíčových epoch evropských kulturních dějin, snažíc se přitom zbavit nánosu stereotypizovaných představ stranících idealisticko­-romantické linii. Herderovu oborově i žánrově široce rozkročenou tvorbu uchopuje skrze její bázi v univerzalistickém konceptu kultury jako projektu všestranné integrace duchovních sil člověka do humanistické jednoty odpovídající řádu přírody (přirozenosti). Herderův iniciační příspěvek teoretické sebereflexi řady moderních humanitních disciplín jako kulturní a sociální antropologie, literární a uměnovědná komparatistika, sémiotika, filosofie umění, jazyka a dějin nahlíží skrze jím nově uchopené kategorie historicity, komunikace, reprezentace, zprostředkovávající rozumění jako vlastní výkon poznání, vyžadovaný sémantickým charakterem skutečnosti jako průsečíku významotvorných působení, imanentně kořenících v minulosti, ale mířících do (otevřené) budoucnosti, a tak zavazujících svobodu zodpovědností, dovednost znalostí, individualitu všeobecností.

V roce 1774 vydal G. E. Lessing první z řady fragmentů z monumentálního díla Apologie neboli obranný spis pro rozumné ctitele Boha, na němž přes čtvrt století v tichosti pracoval hamburský učenec H. S. Reimarus a jež poprvé v úplnosti vyšlo až roku 1972. Fragmenty vyvolaly bouřlivé diskuse, jimž dominovala polemika mezi Lessingem a hlavním pastorem hamburského svatokateřinského kostela J. M. Goezem. Polemika se již v očích současníků stala exemplární konfrontací lutherské ortodoxie a osvícenského racionalismu, resp. různých přístupů v rámci nich, zejména pokud jde o otázku zjeveného a přirozeného náboženství. Tyto diskuse dosud patří k mimořádně významným, přitom však kvůli složitosti svých systematických i historických souvislostí velmi nedostatečně zhodnoceným impulzům německého osvícenství. Předložená kniha nabízí jejich první český výklad u příležitosti bohužel, jak se zdá, i v Německu docela přehlédnutého 300. výročí Goezeho narození a 250. výročí Reimarova úmrtí, a to s důrazem na překonání stereotypů, jimiž výklady dosud často trpěly příliš schematickým protikladením jednotlivých pozic. V návaznosti na autorovy předchozí práce zasazuje látku do širšího rámce utváření klíčových duchovních formací německého osvícenství a ukazuje aktuálnost mnoha jejich příspěvků.

Kniha přináší u příležitosti 50. výročí úmrtí Karla Jasperse syntetický výklad jeho myšlení a působení prostřednictvím jeho političnosti. Jaspers se stal jedním z nejvlivnějších moderních německých filozofů nejprve jako zakladatel filozofie existence, po druhé světové válce jako iniciátor jejího obratu k historické a politické rovině lidského bytí, která se nově ukázala jako nevytěsnitelná. Předložená publikace přináší první českou monografii o Jaspersovi a jednu z nejrozsáhlejších v mezinárodním měřítku a pracuje s dosud nezúročeným množstvím archivních materiálů z Jaspersovy pozůstalosti i korespondence.

Kniha je pokusem o syntézu dějin německého myšlení epochy osvícenství, sahající od Ch. Thomasia a G. W. Leibnize až po Schillera či Jeana Paula, jaká v moderní literatuře chybí. Ukazuje konstituci moderní německé filosofie v souvislostech s kulturními a společenskými dějinami 18. století a sepětí osvícenského racionalismu s jejich modernizačními prvky. Osvícenství se v politicky roztříštěném a zaostalém německém prostředí vyvíjelo nikoli odvržením, nýbrž složitou konverzí dosavadní duchovní tradice, a prosazovalo se jako genuinně křesťansko-humanistický projekt navazující na lutherskou reformaci. K jeho zásadním rysům patřilo propojení s tvorbou moderní občanské kultury, s rozvojem knižního trhu, žurnalistiky, světského umění a empirických věd. Úměrně tomu se kniha nevěnuje pouze univerzitní filosofii a teoretickým spisům, nýbrž také prezentaci filosoficky fundovaných postojů v estetice, dějepisectví, kazatelství či v krásné literatuře. Právě v německém osvícenství se zrodila estetika jako samostatná věda a prostřednictvím básnictví a jeho reflexí docházelo k celospolečenskému šíření osvícenských idejí, k utváření čtenářské, kritické a debatující veřejnosti.